Omluvte nečinnost. Jednou z těch důležitých věcí, o nichž jsem mluvila níže, byl i nový začátek. A ten nemůže nastat, dokud se budu držet starých věcí jako je třeba tenhle blog. A tak jedu nanovo někde, kde mě to nabíjí dobrou a tvořivou náladou a ne jako tohle tady, nasáklý nemilou atmosférou a nepříjemnýma vzpomínkama. Dalo mi to tu hodně. Celý lidi.cz, tenhle blog... ale je čas jít dál :)

No, tak jsem sem něco psala, omylem to smazala a už nevim, co to bylo :D Asi to nebylo tak důležitý...

Zdravim lidi! Tak jsem zpátky z VIP Silvestra, zase hezky doma in front of pc :) Poslouchám na netu hit rádio magic, vařim si čaj a asi půjdu brzo spát. Vrátila jsem se pořádně nachcípaná, takže nehrozí, že bych se ještě dneska učila nebo tak něco. Až zas zejtra. Doufám, že se mi povede vstát nějak brzo aspoň. Celý odpoledne zase padne na oběd u babičky. No, nějak jsem z toho psaní vypadla.

Během toho týdne mimo město jsem si dala dohromady pár důležitejch věcí, takže očekávám v novém roce velký změny. Teda jedna už se obstarala sama - hned jak jsem odjela z města, dala se do mě taková psavá, že jsem to nezažila. A tak jsem z původně jednokapitolový minipovídky udělala seriál na pokračování a zatim mám nějakejch sedm kapitol. Během dvou dnů. No, jsem zvědavá, jestli z toho bude něco smysluplnýho. Zatim je to docela zajímavý :) A já chci zkrátka tenhle rok dát volnější průchod svojí tvořivosti. Chce to víc seberealizace a všechno bude ok. A tak bych tenhle rok kromě klavíru a basky chtěla konečně začít trochu na bicí. Komplikovat mi to bude fakt, že žádný nemám, ale takovej detail mě nemůže zastavit :D Taky mnohem víc píšu a zpívám a chci přeložit jednu skladbu do angličtiny, protože ta čeština ji podle mě prostě kazí. A když už jsme u toho, jako že u ničeho nejsme, tak se mi právě dovařila voda na čaj a já si asi jdu lehnout na chvilku do postele. Mám z toho blbýho kompu úplně odkrvený prsty :P

Háá, miluju, když se věci obracej k lepšímu :) Včerejšek byl sice silně hektickej den, ale nakonec všechno dobře dopadlo a večer byl prostě boží ve srovnání s těma ostatníma okolo. Bohužel noc není nekonečná, a tak jsem se musela brzo vrátit do reality a taky domů, kde jsem pak do jedný do rána předbalovala. Dneska jsem si nastavila tři budíky, protože už cca tejden se mi daří úspěšně zvonění neslyšet. A zabralo to. V půl devátý jsem se už probouzela z mrákot a z dokonale bezesný noci (kdy naposledy jsem se takhle dobře vyspala?) pod horkou sprchou a chvíli po tom jsem už zběsile ťukala do klávesnice ve snaze trochu pohnout s referátem, kterej jsem prostě nebyla schopna doteď sepsat. Dopadlo to ovšam navýsost dobře, neboť se mi ho dokonce podařilo dokončit a i když do školy bych s tím asi nepřišla, mám to prostě nějak sesmolený - takže teď si můžu vesele upravovat na papíře. Bohužel teď budu tejden bez netu, takže víc informací už nevysosám.

Taky jsem si takhle po ránu zaběhla na nákup asi pěti kilo brambor a dalších věcí, takže trocha té fyzické námahy k tomu. Samozřejmě zrovna ve chvíli, kdy jsem se snažila nacpat do tašek a batohu ten obří pytel brambor, dvě dvoulitrový pet flašky a tunu dalších věcí, rozezvonil se mi mobil (Yuki, jak to děláš?), takže jsem asi docela pobavila prodavačky - asi se jim moc nestává, že by si zákazník začal povídat s mobilem (no to víš, žejo, zrovna teď tě budu zvedat, sklapni! Kolik že to bylo?). Mno, ačkoli mám ten pocit, nemám zase tolik času na vykecávání se, takže tímto hasnu, teda jako že to hasne, já se spíš naopak začínám rozsvěcet :D Inu, mějte se tu, děcka, dobře a hlavně to na toho silváče nepřehánějte, neboť jak na Nový rok... :)

Tákže... včera jsem konečně vytáhla všechny papíry do školy, že si v nich udělám pořádek. Trvalo mi snad dvě hodiny, než jsem postahovala všechny dostupný materiály, vytiskla, srovnala a dala do kupy se všema sešitama a knížkama z gymplu, který by se mi mohly hodit. Další dobrou hodinu jsem procházela jen zápisky na psychologii a etiku a klepala do abz slovníku jedno cizí slovo za druhým. Strašně mě štvalo, že mi sice skoro všechny ty slova jsou povědomý, ale to je tak všechno.

Tyhle školní srandičky mi zabily skoro celý odpoledne a večer jsem se vydala trochu zapařit. Bohužel se to nevyvinulo úplně tak, jak bych ráda. Těsně před odchodem jsem se nepohodla s jednou osobou, na níž mi vždycky extrémně záleželo, ale poslední dobou mě začíná srát všechno, co se kolem ní děje. To jsou furt nějaký hádky, neshody, nemluvení s někým... přesně to všechno, čímž už jsem prošla snad desetkrát a nehodlám tím procházet znova. Pokaždý to trvalo několik měsíců hádání se, diskutování o hovadinách, nepříjemnejch pohledů a pomlouvání za zády a pokaždý to skončilo tím, že jsem přišla o jednoho nebo i dva dobré přátele. Omlouvám se, jestli to zní sobecky, ale už na to seru. Je mi srdečně u prdele, co kdo komu řekl a jak to myslel. Nehodlám se opět stavět do role třetí osoby, která si musí pokaždý zprostředkovaně vyslechnout každej jejich rozhovor ve dvou značně se lišících verzích a rozhodně nehodlám hnout prstem pro to, abych ty dvě osoby usmiřovala. Nikdy to nevyšlo, nakonec jsem vždycky skončila s další třískou v duši a o přítele chudší (pěknej rým. škoda, že jsem tak nasraná, že je mi to buřt).

Zkrátka a zdlouha, ta nepatrná včerejší hádka dvou osob (jako obvykle o hovně) ve mně vyvolala všechny vzpomínky ohledně těch předchozích hádek a o lidech, který už dneska neznám přesně proto, že se nebyli schopni dohodnout. Jako by nestačilo, že jsem nešťastně zamilovaná a trávit čas ve společnosti Pana Božského mě nevyslovitelně těší i ničí zároveň, ještě se musej lidi hádat, takže do Karlosu jsem vyrazila s náladou spolehlivě zkurvenou. Během prvních pár minut jsem ji trochu zahnala třema skleničkama bílýho vína a jednou cigaretkou, z níž se mi tak zamotala hlava, že jsem musela ven na vzduch. Sice tam byla děsná klendra a já na sobě měla jenom tílko, ale zjistila jsem, že tenhle druh sebetýrání mě nadmíru uspokojuje. Už po minutě mrznutí se mi udělalo líp a jako bych to všechno mohla aspoň pro tu chvíli hodit za hlavu. A tak jsem to udělala. A protože jsem osoba přece jen rozumná, od té chvíle jsem pila jenom kolu a bonaquu, protože dát si jen o skleničku víc, nevím, kde by to při mém rozpoložení skončilo.

Samozřejmě že nejlepší způsob, jak ze sebe tyhle věci dostat, je tanec - aspoň pro mě to tak vždycky bylo, a tak jsme se s Dendou (která taky neměla zrovna nejlepší náladu) vykvajzly na fakt, že DJ stál za prd, dokonce i na fakt, že jsme byly v tu chvíli už střízlivý, a prostě jsme šly trsat. Zabíralo to až do chvíle, kdy jsem narozdíl od drtivé většiny totálně vystřízlivěla a všichni kolem mě se začali oblejzat. Snažila jsem se to ignorovat, ale chvílema už se to nedalo vydržet a jestli mi někdo chce vyčítat, že při tom pohledu dostávám chuť si jít ven zakouřit, tak asi nikdy nebyl tak debilně zamilovanej.

No a jak jsem se později blížila k domovu po večeru, kterej se úplně nevyvedl, najednou mi došlo, že nemám ani za nic chuť jet domů. Šla jsem krokem hlemýždím a napadalo mě tisíc míst, kde bych v tu chvíli byla radši, počínaje školní jídelnou na základce a čísi postelí konče. Vzhledem k tomu, že jenom málo z těch nápadů bylo realizovatelnejch, šla jsem na jedno takový místo, kam mě to vždycky táhlo, aniž bych si to nějak uvědomovala. Mám po Praze několik "svejch míst", ale tohle jsem k nim nikdy nepočítala. Ale když jsem tam došla a dřepla na studenou zídku, když jsem strčila do ucha sluchátka a sledovala auta šumící po dálnici bůhvíkam, najednou mi bylo líp. A zase se ozvala ta moje masochistická část, která mě nabádala zůstat tam mrznout třeba do rána. No, ale jak říkám - srdce mám možná pomotaný, ale rozum mi ještě funguje, takže nakonec přece jenom vyhrála touha po teple, a tak jsem ještě obešla blok a zamířila k domovu. Velmi pomalu, ale přece.

Ráda bych, aby to tu všechno dávalo smysl. Aby přišel článek A, a pak až článek B, ale já to tak neumim. Článku A jsem se totiž bránila, aby si to náhodou nepřečetl někdo nepovolanej, a pak, to se rozumí, že časem to ve vás vybuchne a je vám to jedno. Jenže pak už nechcete smolit, jak to vlastně začalo, protože je vám to jedno. Prostě jenom chcete napsat, co cítíte teď. Takže sorry, jestli vám to tu smysl nedává, ono ho to někde hluboko má. Jen se mi to nechce zdlouhavě vysvětlovat (teda, to zrovna sedí po tom, co člověk napíše tak monstrózní výlev...)

Čus lide. Teď to s tím psaním nebude nijak slavný - do včera jsem měla plnou hlavu shánění dárků na poslední chvíli a odteď se musím soustředit na školu a další povinnosti, kterejch se mi mezitím nakupilo solidní množství. Přesto jsem tady - na skok. Protože proč? Protože mě baví sepisovat seznam dárků, který jsem dostala :D A že jich bylo víc, než jsem čekala - na to, jak jsem zlobila. No, příští rok se budu víc snažit >:)

Takže - byla tam nějaká ta kosmetika, kúra na nehty, miniřasenka a minivoda na obličej, pak trocha oblečení, který jsem si až na jednu výjimku koupila sama (tou výjimkou je libový tričko s růžovym panterem), žirafka do páru k mojí Zu, deštník, krabice na blbosti z Ikey, pc hra, stolní kalendář, lahev Lambrusca... a dál už nevim, už snad nic :D Jo, ještě jeden megadárek vlastně! Knížka A to je nějaký vtip?, která je pokračováním k A tomu se mám smát?, a oboje je to plný kreslenejch vtipů řekněme pochybného charakteru, což přesně vyhovuje mojí řekněme pochybné povaze :D A abych neopomněla dříve předané dárky, možná už jsem tu zmiňovala naprosto úchvatný Thorovo kladivo na krk a vynikající levandulovou pěnu do koupele - kterou jsem už mimochodem vyzkoušela a je libová ;)

No, dneska jsem dělala co... jo! :D Dneska jsem spala skoro do oběda a po tom obědě a další koupeli (sorry, ale teď mě z tý vany prostě nikdo nedostane :D) jsem šla krmit labutě, který byly extrémně hladový a vlezlý. Pak následovala taková dost dlouhá procházka, která zahrnovala řádění na dětskym hřišti, hodně focení a trochu tý vody v botách. Tečku tomu dalo kafe na schodech v metru, čaj, řízek s bramlátkem (=bramborovej salátek) a trocha toho mysticismu. No, spíš takovýho pokusu. Ono se těžko vykládá, když vy sice v podstatě víte, co to znamená, ale tak úplně nechcete, aby to věděl ten druhej... no to je fuk.

Teď si jdu udělat další čaj (bože, jsem závislák), namazat kus chleba kusem něčeho, neboť už mám zase hlad, a pak se na chvilku odporoučím k bedně nebo prostě k něčemu, kde nemusim (a hlavně nemůžu) klepat do klávesnice. Někdy mám pocit, že jsem k tomu pc přirostlá. Ale dneska nemusim mít špatný svědomí, procházka byla poměrně dlouhá a zdravá (i když bez čepice).

Milý deníčku, včera jsem byla na Avatarovi a je to fakt hustý... Ne, takhle se to prostě popsat nedá. Upřímně řečeno ani nevím, jak bych to mohla popsat - bylo to fantastický, úžasný, hlubokomyslný a děsně dlouhý a protože to skončilo někdy kolem půlnoci, samozřejmě se mi o tom zdálo. Všichni kdo přemýšleli nebo nepřemýšleli nad tím, že by šli do kina, běžte tam povinně - Avatar je "must see"!

No a teď jsem přišla o veškerou radost, neboť jsem zjistila, že na něj máme jít s našima cca za dva dny - mělo to bejt překvápko :/ Chm. No co.

Bleh, úplně mi to zatrhlo psavou, jdu si sehnat něco k obědu.

Už druhej den mě strašně bolí za krkem a pod lopatkama - na tý rockotéce jsem to zjevně rozjela o trochu víc, než je zdrávo. Což mě ovšem nijak zvlášť netrápí, noc to byla absolutně skvělá - jedna z nejlepších v tomhle divnym roce.

Dělám si takový menší sumárum celýho roku, ale nijak zvlášť mi to nejde - na spoustu věcí už jsem prostě zapomněla, což je škoda, protože tam určitě byla spousta krásnejch okamžiků. Pár si jich ale pamatuju velmi dobře a doufám, že si tyhle střípky ponechám v hlavě co nejdýl.

No - každopádně dumám, co s rokem příštím. Určitě v něm dokončím nulťák a dost možná si hodím nějakou tu přihlášku někam. Ještě úplně nevím kam. Po zkušenostech z přijímaček se mi na peďák nechce ani za nic, na psychologii ještě nejsem dobře připravená a na žurnalistiku už vůbec ne - nesleduju zprávy ani tisk a nevím, co se kolem děje. Ani to vědět nechci. Kromě toho na řadu škol už se přihlášky podávaly. No, fakt nevim. A teď mám ke všemu de ja vú - nepsala už jsem tohle někdy? O_o

Máma chystá obídek, takže se jdu zapojit do příprav, neboť jsem nesnídala a padám hlady. A pak se asi půjde ven, z čehož nemám vůbec radost, protože je tam nechutná zima a vždycky, když tam vylezu, vrátím se o kus nachlazenější a mizerněji se cítící :P Hnusný počasí toto.

Proč mám vždycky pocit, že tomu večeru něco k dokonalosti chybí? Ne, nemám špatnou náladu, jen se tak zamýšlím nad několika příjemnými zjištěními tohoto večera a zároveň nad faktem, že se to prostě nevyvíjí podle mých představ. Cítím se bezmocná. Hřeje mě to a mrazí. Člověk si pořád říká "kdybych tak..." a pořád neni schopnej nic udělat, aby se to pohnulo. Jenže vedlo by to k něčemu? A mohlo by to něco bejt dobrý? Syndrom zakázanýho ovoce se zkrátka projevil a to jablíčko mi přijde den ode dne sladší - no nic, vy mi stejně nerozumíte.

Dneska jsem se vydala s Maude na trochu těch vánočních nákupů a docela mi spadl šutrák ze srdce, protože jsem si během tý chvilky uvědomila pár věcí.... No a taky jsem si koupila libovej svetřík, kterej bych si normálně kvůli jeho ceně odpustila, ovšem teď jsem potřebovala dočerpat babiččin vánoční budget na oblečení - prostě mi dala litr s tím, že pak chce vidět pod stromečkem moje nový hadry :) A tak jsem byla nucena vydat se do obchodů a něco si koupit. Což o to, za tisícovku bych si normálně nakoupila třeba tunu triček v různejch levnejch krámcích, ale já prostě nesnášim nakupování, neumim nakupovat pod tlakem a úplně nejvíc nesnáším nakupování oblečení v zimě, takže jsem se vydlábla na levno a obíhání všeho možnýho a prostě se rozšoupla v dražších obchodech - beztak nic na sebe nepotřebuju. A nelituju toho rozhodnutí, neboť jak říkám, ten svetřík je libovej :)

Přesto se nějak nemůžu přimět k veselý vánoční náladě, prostě to nejde. Pečení cukroví mi ji na okamžik přivodilo, návštěva Staromáku taky, ale celkově vzato letošní Vánoce vnímám jako zlo a nepříjemno a nedokážu se přes to dostat. Bližší důvody si s dovolením ponechám pro sebe a nejbližší přátele. Jen doufám, že jim tím neotravuju i ty jejich.

Bolí mě oči, ale nemůžu se odtrhnout od monitoru, protože pořád čekám. Taky se mi nechce jít spát. Chce se mi dělat něco úplně jinýho, ale to bohužel není možný. Rvala bych si vlasy... Grrrrr, proč je to tak těěěžkýý :P