Doma mi říkávali netěš se. Budeš zklamaná. Ale já povídám prdlajs :) Na Tata Bojs se jednak netěšit nejde a druhak oni zklamat prostě neumí. Ale mluvme k věci, jak říkají u soudu.

Klub Delta je záležitost srdeční, ostatně jako samotní Tata Bojs, kteří právě v tomhle klubu začínali. Od dob, kdy se o hudbu poprvé otřeli, trávili v prostorách Delty času až hanba. Kromě toho, že tu měli svojí zkušebnu, koncertovali tady a v neposlední řadě natáčeli i některé desky. Pro nás pražáky to bylo prostě samozřejmostí, jít na TB do Delty. Člověk se tam cítil tak nějak doma. Aby ne. Delta má neuvěřitelně domáckou atmosféru, která mě okouzlila hned napoprvé. To bylo tehdy, když jsem málem vrazila do zdi při pokusu dojít si na toaletu. No, jestli jste tam někdy byli, tak mi určitě dáte za pravdu, že ty namalované dveře vypadají poměrně realisticky... A co takový šestnáctihrbý velbloud? Totiž, krk bych za to nedala, ono před ním vždycky visí světlo, takže se to špatně počítá, ale dromedár to zrovna není. Zkrátka Delta = domov nejen pro TB, ale i pro nás fanoušky. A tak se není čemu divit, že poslední Deltovský koncert byl pro všechny záležitostí víceméně smutnou. Zezačátku tedy více, potom už méně, protože to, co si na nás TB nachystali, nám smutky rozehnalo :)

O předkapele se rozepisovat moc nebudu. Ne, že bych proti Oswaldu Schneiderovi něco měla, ale můj šálek kávy to zrovna nebyl. Měli to vůbec těžké. Sál byl poloprázdný, protože drahná většina osazenstva se rozhodla přijít až na to hlavní, a i někteří zbylí si prostě nemohli odpustit neomalené výkřiky nelibosti, jimiž nám ostatním kazili prožitek. Pro mě a Maude je první řada naprostou samozřejmostí. A máme taky důvod. Komunikace s kapelou je tak  mnohem jednodušší a třeba co se mě týče, nedovedla bych si to asi tak užít, kdybych stála někde vzadu. Ale co nechápu, jsou s prominutím hovada, jaká se naskytla na Deltě tentokrát. Po Maudeině pravici hlouček mladíků, kteří museli neustále něco mlít, něčemu se smát a rozhazovat rukama (a to i během hudby a potlesku), po mojí levici dvě slečny, co neměly ani tolik slušnosti, aby během předkapelního vystoupení stály a poslouchaly. Namísto toho si nejprve několik minut povídaly (a to i přesto, že stály přesně vprostřed první řady) a nakonec si sedly a zíraly na ty z nás, kdo se přes počáteční ostych přece jenom dokázali do neznámé hudby rozpohybovat. Takže to bych považovala za mínus. Dalším mínusem bylo i to, že celý koncert začal mnohem později, než měl, a taktéž přestávku protáhli, takže s dopravou domů pak byly problémy. Ale co by člověk nevytrpěl pro Tata Bojs...

A pak přišli králové noci. Během několika vteřin se přivítali se sálem, který už v tu dobu zaplnili všichni, kdo se přišli tu noc kulturně osvěžit, a stačilo prvních pár akordů, aby se všichni dostali do svého živlu. TB byli neodolatelní. To, co nám tentokrát předvedli, předčilo všechna očekávání, oni skutečně hráli z plných plic a z celého srdce pro Deltu a bylo to zatraceně cítit. Zazněly nejlepší hitovky ze dvou novějších alb, které rozproudily sál a všechny přiměly zpívat. Hrály se osvědčené pecky se starších, na jejichž texty už někteří z nás musí vzpomínat. Ale co přišlo dál! TB věnovali řádnou část koncertu vzpomínání na ty nejstarší lahůdky, což buď fanoušky odzbrojilo (protože neznali), nebo přivedlo téměř k šílenství (protože znali a už ani nevěřili, že by to někdy slyšeli naživo). Asi nemusím dodávat, k jaké části publika jsme patřily my s Maude. V životě jsem si tak nezařádila, najednou se mi vlil do žil punk (to zní směšně :D ) a řádila jsem jako kousnutá vačicí. Vyberu namátkou z playlistu: Elišce, Šťastnější, Růžová armáda, Mouchy, Hlídací, Eko Echo, Tělesná, Geometrická, Dostali sme (ta byla dvakrát), Toreadorská otázka, Lasičky, Attention aux hommes a pak třeba naprosto nezapomenutelná věc - Mardoša zpíval! A tak jsme s Maude historicky poprvé slyšely Mardu zpívat naživo, a to fenomenální Ach, lásko, ach, vrať se mi, ach. A kromě toho také vpálili Dlouhé, smutné, srdcervoucí a slzokropící loučení (nejlepší písnička) a další věci, na které mi už paměť nestačí. Ale co nikdy nezapomenu, byly nekonečné děkovačky, absolutní delirium a troufám si říct hudební orgasmus, co jsem ten večer prožila, tatabojsí jiskřičky v očích, Bublajsem zapomenutý text Jara a to všechno v jednom jediném večeru, v jedné vlně hudby, kde člověk zapomíná, kde je a kdy je...

Podlě mě TB nemohli dát Deltě na rozloučenou lepší dárek. A my, abychom nezaháleli, jsme ještě podepsali jednu petici a poslání DMSky na konto Rozmarýny (kterou se TB navíc ještě rozhodli podpořit) už bylo formalitkou. Děkuji tak za všechno, co pro mě tihle hoši udělali. Za ty roky, kdy jsme si na ně s Maude hrály, za všechny ty improvizace na TataChatě, za všechny počmárané TataFlašky a všechno, co prostě muselo mít předponu "tata". Za nekončící inspiraci do života a tvorby, za nejkrásnější české texty, kdo kdy napsal, za to, že jsou. Delta nám bude všem chybět, ale TB ještě nekončí. Snad jim seshora přidají ještě pár desítek let energie, aby je třeba moje děti jednou mohly milovat tak, jako je milujeme my s Maude. Ovšem i kdyby hráli ještě sto let, bude to málo...

soukromé hodnocení akce: cca dvě stě z deseti bodů