Napadlo mě sesmolit pro vás nějaký objevný přání k Novýmu roku. Něco překvapujícího, převratnýho a omamně chytrýho. Ale nesvedla sem to. To se prostě nedá tak z fleku. A tak mě napadlo něco mnohem lepšího. Proč se vymejšlet s okřídlenejma a trapnejma frázema, když ti před náma to už dávno řekli líp?

V Camdenu sem si vloni koupila diář. Parádní, koženej obal, kterej vypadal téměř starožitně a obsahoval dva bločky béžovýho papíru. Jeden s klasickym diářem, telefonním seznamem a mapou světa, druhej na poznámky. A já tehdy věděla, že do něj nebudu psát žádný blbosti, že byl vyrobenej pro něco extrovního. Krátce poté mi Natálka, báječná osoba, kterou sem v Anglii poznala, ukázala nadvakrát složenej papír, co ho nosí při sobě. Byl na něm vytištěnej jeden prastarej text, na kterej se prostě nedá nic říct. Když sem si ho přečetla, spadla mi čelist a věděla sem, že díky těm několika řádkům pro mě odteď bude mít život jinej smysl. Že bude lepší a že se s nim mnohem líp poperu. A věřte nebo ne, od tý doby se mi všechno na světě zdálo lepší a hezčí a mnohem líp se mi snášelo to špatný. Kdykoli je mi tak nějak neurčito, vytáhnu tenhle starej diář a přečtu si to moudro světa. Co víc můžu udělat, než se s váma o to do Novýho roku podělit? Pakliže už znáte, klidně ztraťte minutu tím, že si to přečtete znova. Sami víte, že to za to stojí.

Jdi klidně uprostřed rozruchu a spěchu a vzpomeň, jaký mír může být v tichu. Dokud je to možné bez ztráty tváře, vycházej dobře se všemi lidmi. Říkej svou pravdu tiše a jasně, také oni mají svůj příběh. Naslouchej ostatním, třeba i omezeným a nevědomým, vyhýbej se hlučným a svárlivým osobám, otravují ducha. Jestliže se budeš srovnávat s jinými, můžeš se stát domýšlivým nebo malomyslným, neboť vždy se najdou lidé větší i menší než ty. Raduj se stejně z toho, čeho jsi dosáhl, jako ze svých plánů. Udržuj zájem o vlastní životní cestu, jakkoli skromnou, je to opravdové bohatství v proměnlivém duchu. Buď opatrný ve svých záležitostech, protože svět je plný podvodů, ale nenech se tím zaslepit. Mnoho lidí zápasí o velké ideály a všude je život plný hrdinství. Buď sám sebou! Zvláště nepředstírej city a nestav se cynicky k lásce, neboť tváří v tvář vší vyprahlosti a rozčarování, je věčně svěží jako tráva. Přijímej klidně, co ti radí léta. Až přijde čas, s půvabem odlož vše, co náleží mládí. Rozvíjej sílu ducha, aby tě mohla ochránit v nenadálém neštěstí. A netrap se představami, mnoho obav se rodí z únavy, samoty. Buď k sobě přísný, ale ne tvrdý. Jsi dítětem vesmíru, ne méně než stromy a hvězdy, máš právo být zde. Ať je ti to jasné či ne, vesmír se nepochybně rozvíjí tak, jak má. Žij přesto v pohodě s Bohem, jakkoli si to představuješ. Ať jsou tvé úkoly a usilování v hlučném zmatku života jakékoliv, udržuj pokoj ve své duši. Přes všechny nedokonalosti je to krásný svět. Neumdlévej. Jdi za štěstím.

 Nalezeno r.1696 v chrámu sv. Pavla v Římě

Člověk má vždycky nějaký přání. Něco, co by rád, aby se splnilo, aby šlo líp, aby se podařilo, atd. I já mám několik takovejch přání, a protože je na spadnutí novej rok, kdy si lidi dávají předsevzetí, tak se o něco takovýho pokusím.

Předem teda co bych ráda:

1) Aby se mi práce konečně pořádně rozjela a aby věci neselhaly mojí leností nebo strachem. Zatím sem to spíš šmrdlala, ale teď přijde čas, kdy, pokud to má mít smysl, musím dělat mnohem víc.

2) Kromě vlastní iniciativy k tomu budu potřebovat notnou dávku štěstí, takže bych ráda vzburcovala všechny tam nahoře, co mi doteď pomáhali, s tím, že teď budu potřebovat veškerou jejich pomoc.

3) Musím se toho strašně moc naučit, jelikož sem gymplák - tj. že umím všechno a nic a to mě zrovna dvakrát nebaví. Chci konečně přijít na něco, co umím dobře, a s čím se dá pracovat. Chci najít svojí cestu životem a postavit se na vlastní nohy. A ať už to má bejt s ING nebo mám jít dělat servírku, chci si v novym roce udělat jasno.

4) Chci pomáhat svým přátelům a jakkoli to jen půjde, držet je na nohou, když budou klesat na mysli. Snažila sem se o to vždycky a snažit se o to budu i nadále. Nechci, aby mě brali za někoho, kdo často vyhledává jejich pomoc a žádá laskavosti. Naopak musí vědět, že sem připravená kdykoli poskytnout protislužbu, pomoci, poradit, něco pro ně udělat. Snažím se, aby ze mě nebyl příživník a vtěrka, chci stát na vlastních nohou a tak, jak se to má, pomáhat lidem, kdo pomoc potřebujou.

5) Už strašnejch let sním o nově zařízeným pokoji, a jestli to tenhle rok nebude, tak už nevím.

6) Ráda bych si na konci dalšího roku udělala pár zářezů ve smyslu neobyčejných zážitků. Chci se podívat do Londýna, jet k moři, cestovat, pořídit si kolečkový brusle, dělat věci, který sem vždycky dělat chtěla. A při tom všem chci blbnout a relaxovat, jak to jen jde.

7) Kromě přátel chci věnovat co nejvíc energie Púovi, aby i on věděl, že každou volnou minutou myslím na to, co bych pro něj mohla udělat. Chci aby věděl, že si nesmírně vážím všeho, co pro mě dělá, a že mu to chci stonásobně vrátit.

8) Je třeba zbavit se spousty bordelu v mym pokoji. Pracuju  na tom už od léta a dost sem v tom pokročila, ale musim pokračovat a dovést to ke zdárnému konci. Věřím, že novej nábytek mi v tomhle pomůže.

9) Hledám efektivitu. Život by měl mít smysl a nemělo by se jím mrhat. Tak doufám, že v tomhle roce najdu způsob, jak ho žít pořádně.

10) Ráda bych se přestala trápit pro věci, který nezměním. Sice už je nijak zvlášť neřeším, ale pořád to ve mně leží. Nicméně obávám se, že se tomu neubráním. To bych, koneckonců, nebyla já, abych se netrápila a nepřemýšlela. A já přece chci bejt sama sebou.

Tak, víc mě toho zatím nenapadá. Začínám mít odřenej nos od smrkání, takže si jdu zase lehnout a něčím si ho natřít :P

Přemýšlela sem nad tím, že bych si sem sepsala takovou bilanci roku, co se stalo dobrýho a co nepříjemnýho, jen tak ze zvědavosti. Lenost mě doteď zmáhala, ale pak mě neúmyslně nakopla Veronique, a tak tu s tím teda přece jenom sem.

Takže...

1) Celkem zdárně sem prožila druhou půlku svýho pobytu v Anglii a někdy v dubnu sem se vrátila domů, do Prahy, do Podolí atp. K tomu se váže spousta novejch dovedností, nejlepší kapučíno z kavárny, vynikající laté a dokonce i kuchaření a servírování, jelikož bylo poměrně zmatený období.

2) Spousta mejch známejch se ukázala v pravym světle. Přišla sem o pár kamarádů, ale mnohonásobně víc sem jich získala. Naučila sem se lidi mnohem líp odhadovat a celkem bezpečně sem přišla na to, jakej druh lidí můžu skutečně považovat za přátele a věřit jim.

3) Oproti tomu už se dávno netrápim pro lidi, co mi za to nestojej. S tím už sem tak nějak válčila vloni, ale teď už se to zlomilo. Prostě neřeším lidi, který mě jen psychicky užírají a nemůžou mi nic nabídnout.

4) Odbyla sem si brigádu u Scia, kde sem předvedla svůj rychlopis na pc a tím se připravila o dost peněz (kdybych to dělala delší dobu, byla by samozřejmě výplata vyšší). Zvedla sem si tím sebevědomí, ale taky mi to zničilo oči a záda a je mi jasný, že takovou práci bych nastálo dělat nemohla.

5) Docela slušně sem se poprala s arachnofobií, když nebylo zbytí. Nejprve bydlení v Anglii a pak návštěva u Toma v Pardubicích, chovatele sklípkanů. No, myslim, že na sebe můžu bejt v tomhle směru docela pyšná, spousta lidí by dělala větší scény :D

6) Poměrně solidně sem pokořila basu. Tím nemyslim, že sem se na ní naučila hrát, to je běh na mnohem delší trať, ale oproti loňsku se jí věnuju mnohonásobně víc a taky to začíná nějak vypadat. Teď mám nový struny, takže to půjde snad ještě líp.

7) Konečně mám právoplatnou a kompletní kapelu, která zatím nemá pevně stanovený jméno, ale pracuje se na tom. Nejsem si jistá, co z nás bude, ale rozhodně to zkoušíme a to je podle mě obrovskej pokrok.

8) Našla sem práci, která mě sice psychicky drtí, ale zároveň mě jedním z nejdrsnějších způsobů vzdelává v otázkách dospělého života. Těžko popsat, co to se mnou všechno dělá. Jen vím, že ať u toho zůstanu jakkoli dlouho, bude to mít nespornej vliv na můj další život.

9) Našla sem bytost, na níž mi neskonale záleží a ač to zní navýsost kýčovitě, nikdy předtím sem nic takovýho necítila. Doufám, že ten člověk aspoň způlky chápe, co pro mě znamená všechno to, co pro mě dělá. A hlavně co pro mě znamená on sám. A jestli se vůbec dá budoucnost nějak plánovat, tak já vim, že s ním chci žít a mít děti a že se strašně těšim, až budeme zařizovat to společný bydlení. Že to nemusí vyjít? To já vim. Ale chci doufat, že to vydrží tak dlouho, jak jen je možný, protože to je to nejlepší, co mě kdy potkalo.

10) Už mě tak netrápí věci, co mě trápily dřív. Vůči některejm věcem jsem prostě imunní a už je neřešim. Oproti tomu se vždycky najde nějaká maličkost, která mi nedá spát. Tomu se mi bohužel zatím nepodařilo zabránit.

11) Byla sem znova u moře, v Chorvatsku, a tam sem pokořila druhou největší výzvu svýho života, kromě odjezdu do Anglie. Skoro bych si troufla říct, že tohle bylo mnohem horší a mluvím o výstupu na sv. Iliju. Pochod smrti, kterej sem přežila.

Bylo by toho víc, ale teď si na všechno nevzpomenu, a krom toho tady ani neni tolik místa. Takže prozatím skončím takhle. Je pár věcí, který si přeju do roku příštího, ale o tom až třeba zejtra.

Letos mi Vánoce přijdou celý nějaký divný. Stresy s prací mě připravily o veškerou radost a těšení se na ně, nehledě na to, že to pro mě vlastně neznamená žádný velký volno, prázdniny. Dárky sem sháněla na poslední chvíli a nejsem s nima stoprocentně spokojená. Něco sem prostě nesehnala. Navíc mi téměř nikdo nedal najevo, co by se mu hodilo, co by rád, a to je pak těžký. Těžce nesu, když dám nějakej dárek "zbytečnej" nebo nepoužitelnej, a tak si moc beru, když se netrefim.

Včerejší lítání po městě s bráchou se mi podepsalo na zdraví a vzbudila sem se příšerně nachlazená. Škrábe mě v krku, ale hlavně mám celou hlavu jako ve svěráku a nepříjemně ucpanej nos. Na náladě mi to nepřidalo.Taky sem dneska musela ještě do krámu a tam měl samozřejmě někdo přede mnou problém a zdržoval s tím asi deset minut. Ale mně to už bylo jedno. Je to koneckonců typický. Kdykoli spěchám, ten přede mnou vytáhne kreditku nebo se začne vykecávat s prodavačkou o tom, co zrovna zlevnili, co maj v akci a co doma budou ten večer jíst. Cholera ve mně ovšem pro dnešek spal, a tak ani nevim, jak sem došla domu.

Teprve zdobení stromečku mě pořádně probralo. Když jsme ho vytáhli ze sklepa a jako každej rok ho v kuchyni cpali do stojánku, když sem ho pronesla do svýho pokoje a začala ověšovat třpytivejma kouličkama tak, jako to dělám rok co rok, nějak mi to došlo. Že jsou Vánoce. A že tohle je to hezký, co mi na nich doteď chybělo, a kvůli čemu všechen ten shon, nervy a utracený peníze. Stromeček. Pořád dokola sem si nechala opakovat, jak nádhernej sem vybrala a jak pěkně je ozdobenej. Hezky se to poslouchalo a vůbec, že se konečně zase něco daří, to mi dělá dobře. Ovšem i pak mi přišlo, že je tu nějak málo atmosféry, že to tu pořád je takový nevánoční. A tak sem se tim nějak poprala a musim říct, že když se setmělo, vypadá to mnohem líp. A nejlíp to vypadá, když se zapnou světýlka...

Ten stromek je na těchhle Vánocích to jediný správný. Všechno okolo mi tenhle rok dalo strašně zabrat a nejsem schopná z toho mít radost, ale ten stromek mě dojímá. Pokaždý, když se na něj podívám, vidím v těch světýlkách jiskřičky svýho dětství a vynořujou se mi vzpomínky na každej jeden rok předtím, na věci, jaký byly. Nejčerstvěji loňský Vánoce. Byla sem doma z Anglie jen asi na týden a mělo to tak pro mě celý ohromnej význam. Domov byl najednou takovej jinej. A předchozí roky? Vzpomínám si na ty roky, co s náma seděl u stromečku děda. A druhej děda. Bože, jak je to dávno. A co všechno se za tu dobu stalo. Připadám si jako pamětník. Tolik lidí během tý doby odešlo. A tolik se toho stalo se mnou... Neni mi z toho do smíchu a taky mě to nemrzí. Můj život je taková truhla s milionem tajných přihrádek a já do nich pořád musím koukat, i když nechci. Jenže co bylo, bylo. To nezměním. A i když je tam hodně kostlivců, chci se na to všechno dívat jako na něco, co se mělo stát. Abych byla lepší. I věci, co se dějou teď, mají svůj smysl pro mojí budoucnost. A kdybych svůj život doteď nežila tak, jak sem žila, těžko bych mohla bejt takovej člověk, jakej sem. Těžko bych dokázala vážit si toho, čeho si vážím. Jen ať srdce trpí vzpomínáním. Je toho tam i dost pěknýho a zrovna teď by nemohlo dostávat lepší balzám proti všem odřeninám, než jakýho se mu dostává. Chtěla bych vážně upřímně poděkovat všem, kdo se mnou tenhle rok měli co dočinění. Nerada bych vyjmenovávala, protože bych na někoho určitě zapomněla, ale strašná spousta lidí mi pomohla a bez nich bych to nedala.

Vánoce jsou pro mě už jiný, než jak to bylo dřív. Je mi dvacet, a tak už bych snad měla bejt "vyrostlá" a brát je jinak. Ale moje duše se tomu zjevně brání, a proto to tak bolí, proto si je neumim tolik užít. Protože sem pořád ještě dítě a chci tak aspoň částečně zůstat. Přála bych vám všem, abyste si tuhle dobu dokázali užívat a nikdy si nepřipustili jakýkoli nervování s nima. Abyste bez problémů dokázali odhadnout, co koho potěší. Abyste pochopili, že Vánoce nejsou o množství dárků, ale o tom bejt spolu a vzpomínat na ty, kdo tu byli před rokem, před dvěma. O děkování za všechno, čeho jsme dosáhli a co jsme dostali od života. Než se tu úplně vyvařím ve vlastní šťávě, přeju vám všem krásný svátky a ať je vám dobře.

Tak, a teď se jdu nažrat...

Ajťáci z lidí.cz mají asi hodně zvláštní představu o tom, co je to trvalá hodnota. Den co den zaškrtávám trvalé přihlášení na tomto pc a stejně to nikdy nevydrží. Plus - okýnko s přihlašováním si nepamatuje můj nick, takže ho musím pořád jako blbec vypisovat. Plus dva - po odhlášení sem vlastně pořád přihlášená. To nejspíš zažilo více z vás a jestli ne, tak si na to dejte sakra pozor. Protože když se odhlásím a znovu chci přihlásit, vyjede mi tam, že už jsem přihlášená pod svým nickem a jestli chci pokračovat nebo zadat jinej nick. No, tomu řikám bezpečnostní opatření :/ Ještěže nechodim do netovejch kaváren nebo na cizí počítače.

Dnešek se nedá nazvat jinak než dnem zevlingu. Nedělám nic, ale fakt nic, a je mi z toho hanba. Jediná jakási činnost bylo (a ještě bude) uklízení, vaření oběda a pak nejspíš vypadnu ven a půjdu koukat po dárcích. Však je to celý na spadnutí a já sem na tom dost bídně - mám asi tak jeden dárek. Něco mám sice objednáno, ale nemám páru, jestli mi to vůbec stihne přijít včas. Psala sem Yuki, jestli by nechtěla jít se mnou. Nesnášim nakupování, ale ještě víc nesnášim nakupovat sama. Je to nudný a na spoustu věcí se ani nepodívám, protože to chci mít za sebou nebo protože nemám odvahu do toho kterýho krámu vlézt a nechat místní personál, aby se na mě sesypal. Jsem po tátovi, nedá se nic dělat. Dokonce ani Camden nedokázal změnit mou povahu. Sice sem nakupovala jako divá, ale v rekordním čase a taky sem zdaleka neprolejzala všechno. Polejvá mě studenej pot, když si přestavím, že by tam se mnou měla jít třeba máma. Než bychom prošly jednu stranu ulice, zešedivěly by mi vlasy a umřela bych.

Nějak nevim, jak pohnout s prací. Mám katastrofální skluz a zdá se, že mi to vůbec nevadí. Což je ovšem pouhé zdání, ve skutečnosti mě to drtí, jen se tak nějak plácám v blátě a nevim, jak z něj ven. Myslela sem, že den nicnedělání mě přiměje nad tim přemejšlet a dojít k nějakýmu závěru, ale evidentně to nepomáhá, spíš naopak. Zabředávám do čím dál tím větší nervozity. Když se tak dívám na svůj diář, je solidně nacpanej, ale pracovní záležitosti jsou tam zastoupený minimálně. Nedokážu si představit, jak bych ty všechny věci stíhala a dělala, kdybych chodila do normální práce. Snad proto sem si na zítřek kromě jedný schůzky naordinovala druhou, kterou nejspíš nebudu dost dobře stíhat. Radši budu v presu mít pocit, že něco fakt dělám, než abych seděla u kadeřnice s pocitem, že nemám do čeho dloubnout.

Nojo, k tý kadeřnici jdu teda zítra a fakt nevim, co od toho čekat. Snad to dopadne dobře. Bojim se. Večer jdeme na Labutí jezero, Moscow city ballet, do Kongresáku. Lístky byly drahý jako prase, ale vím jistě, že to bude stát za to. Přinejmenším to bude dobrá odměna, pokud se ten zítřek podaří tak, jak má. Věřím, že všechno půjde hladce. Mám sice pomalej start, ale do konce to hodlám dotáhnout, i kdyby jánevim co.

V pátek mě čeká jedno velké poprvé a fakt se netěšim ani za nic. Detaily si ponechám, ale radost mi to nedělá ani v nejmenším. Od půl jedný pak budeme ve zkušebně a na to se tak nějak těšim/netěšim. Jako vždycky. Nikdy se mi tam nechce, ale když už tam jedu a když tam sem, je to prostě fajn. Tentokrát ovšem hodláme nahrávat, a to teda nevim. Michal to docela tlačí, ale na druhou stranu aspoň neztrácíme čas a rozhodně nezahálíme. Taky pak půjdeme někam na pivo, zapít to a poklábosit. Chystáme se na to už nějakou dobu, tak snad to vyjde. Doteď jsme vlastně neměli šanci popovídat si a poznat se, a to neni v kapele dobrý.

V sobotu jdu na GVP fest. Těšim se. Co víc k tomu říct... Jdu oloupat brambory, šilhám hlady.