Ani si nedělám naděje na to, že by se leden ukázal něčím důležitým. Prostě bych ho klidně mohla škrtnout. Měla sem za to, že ten nevalnej měsíc ukončím alespoň zkouškou, ale tu mi můj uniťák zrušil, takže ani to se dít nebude. No, abych dokonala dílo zkázy, zrušila sem i sobotní práci, takže prostě už jenom ležim celej den u bedny a na nic nemyslim. Nebo spíš nemyslim na nic, co bych mohla v příštím týdnu udělat, jelikož stejně budu ležet doma na antibiotikách. Je to ale zábava. Vždycky sem kočkám tak záviděla, že celej den jenom ležej a nemusej vůbec nic dělat, řešit, nikam jít... kruci, byla sem to ale blbec.

Koťatům se začaly zvedat uši, takže konečně přestávají vypadat jako krtci. Zdálo se, že máme dvě zájemkyně o kocourka, ale nakonec se ukázalo, že se jednalo o tu stejnou osobu. Nevadí, lepší než drátem do oka.

Celej den čumim na Přátele, takže proto to překypování humorem. No, radši to ukončím. Pravidlo číslo jedna:1) nemáš-li o čem psát, nepiš o ničem. Některá z dalších pravidel sice tohle vylučují, ale to už je jiná story.

Všechno je na hovno, akorát včely jsou na med a med je na hovno. Mám týhle věhlasný fráze dneska plnou hlavu. Sotva sem si začala dělat naděje na dobrej začátek února, věci se podělaly a ještě nějakou dobu podělaný budou. Ráno mi bylo trochu líp než včera (což je typický, když se člověku nechce k doktorce), a tak sem přemítala, jestli tam jít rovnou nebo počkat do zítřka, jestli to nezmizí. No, nakonec sem v podstatě ráda, že sem se rozhodla nečekat. Tvrdla sem tam snad věčnost, než sem přišla na řadu. Průběh a detaily si ponechám, ale nakonec sem odcházela nakrknutá a se třema receptama v rukou. Vlastně ani nevim, co přesně mi to je, ale vzhledem k tomu, že mezi těma receptama byly antibiotika, nejspíš to nebude nachlazení :/ Ani nevim, proč se čílím. Věděla sem to. To jen že se to tak strašně nehodí. Mám pocit, jako by mi někdo svázal ruce a nohy a "plavej". Nevim, co mám dělat. Nevěděla sem to ani včera, ale měla sem dobrou vůli se tím zabývat. A teď? K čemu bych se starala? Příštích deset dní stejně budu nejspíš ležet. Jen z tý představy je mi nanic. Nehledě na to, že je nereálná. Jen v ten pátek mám zkoušku a pak v sobotu schůzku, kterou nehodlám rušit. Uvidim, jak mi do tý doby bude, mno. Zase si řikám - když můžu strávit den na zkoušce, pak mě neposere, když budu nějakou hodinku na schůzce. Achjo... A příští tejden má Yuki ples. Mám pocit, že se zbláznim. Přece tam nemůžu jít s antibiotikama. A přece tam nemůžu nejít! :(

Mám za sebou báječnou schůzku. Takový klienty aby člověk na rukou nosil. Jestli z toho něco bude, to zatim nevim, ale každopádně sem si parádně pokecala a ohromně mi to zvedlo náladu :D Bohužel, zítřkem se opět všechno pokazí, neb jdu do práce na šílenou celoagenturní poradu (celá žhavá) a hned potom navazuje školení k páteční zkoušce. Vzhledem k tomu, že nehodlám opět podceňovat nemoc, rozhodla sem se jít zítra k doktorce a pozeptat se, co s tím. Doma s tím teď ležet nemůžu a pochybuju, že to jen tak samo odezní. Dneska se mi co minutu zvedá žaludek, suše kašlu, v krku knedlík, uši ucpaný, pálení na patře, v nose mi píská a uzliny mám jak klubko vlny (no, takový menší klubíčko). Neni to dobrý. A Coldrex ať si strčej do řiti, je to hnusný a k ničemu. Navíc mám furt žízeň a ačkoli sem strašně unavená, nechce se mi jít spát, protože stejně vim, že neusnu. Mám v hlavě příliš mnoho myšlenek a mám přílíš velkou chuť něco dělat.

No, dneska z toho už asi nic nebude. Projedu ještě pár finančních serverů (nějak se do toho zažrávám) a jdu se pokusit o ten spánek, ať zítra nezaspim.

Poohlížím se po kurzech angličtiny, který se daj ukončit nějakym pořádnym certifikátem. Docela ráda bych na to měla nějakej papír a vylepšila si slovní zásobu. Tím, jak málo ten jazyk používám, hodně trpím. Moje schopnosti by byly rozhodně větší, kdybych tak mluvila víc. Co se dá dělat, každej večer nepotkávám Indy, co by se mě snažili sbalit.

V noci sem měla hodně divný sny. Kromě všelijakejch nadpřirozenejch potvor, řízení autobusu v ostrejch zatáčkách a dalších věcí se připletl takovej ten sen, kdy se vám zdá, že jste vstali a něco udělali, ale přitom jste to neudělali. Mozek by rád, ale tělo je rozespalý, a tak namluví mozku, že už to udělalo. Opakovalo se to hodněkrát a já nevim kolikátej to byl pokus, kdy sem to fakt udělala - čili že sem se zvedla z postele a napila.

Vzbudila sem se s poměrně solidní bolestí v krku a zalehlýma ušima. Taky mám částečně ucpanej nos a já bych teda řekla, že to je jakási angína nebo tak něco. To tady dlouho nebylo, že. Snažim se balit do všeho, co najdu ve skříni, ale furt je mi zima. Mrznou mi ruce. To mám chodit doma v rukavicích? Jdu si uvařit čaj, už mám v sobě horkej Coldrex, ale nezdá se, že by nějak zabíral. Taky sem hrozně unavená. To mám teda radost. V pátek zkouška a já si onemocnim, no ne? Jako bych neměla už tak dost nervů, ještě tam k tomu pojedu nemocná.

Za nějaký dvě hodiny jdu do práce. Ne, že bych byla odvázaná z odpoledního pracování. Mnohem radši bych tam šla teď hned, i když bez stoprocentní přípravy (líp to už nepůjde) a měla to za sebou. Takhle furt sedim u papírů a snažim se zařídit, aby bylo všechno dokonalý a abych na nic nezapomněla, jak je mým nepříjemným zvykem. Nějak moc si to beru. Mít těch schůzek deset denně, bylo by mi to buřt.

Mám postavenou skříň a dneska sem do ní přesunula veškerý oblečení ze starý. Přišla sem na to, že mám nehorázný množství punčocháčů a že kdybych se byla bývala podívala minulej tejden do těch starejch šuplíků, nemusela bych před středečním plesem vyšilovat, že nemám co na nohy.

Včera sem sice zapomněla doma lístky na ples a musela se pro ně vrátit, ale jinak mám zajímavou paměť. Ačkoli sem známá senila, před chvikou sem si vybavila úplně neuvěřitelný detaily ze svýho dětství. To protože sem se hrabala ve figurkách z kinder vajíček. Štve mě, že se mi rozkutálely série, který bejvaly kompletní. Hodlám totiž ty kila panďuláků a skládaček hodit na aukro a setsakra by se mi hodilo mít to všechno. Bohužel kužel.

Dneska mě vzbudil řev, naši se opět hádali o kravinách. Nebaví mě to. Nepřijde mi to normální a ani trochu se mi to nelíbí. Když mají ponorku, tak ať si kruci dají pohov, ale tohle? A to ani nepodtrhávám ten fakt, že tímhle způsobem se vzbudit je extrémně nepříjemný a že nemám zájem, aby si svoje neshody vylejvali na mně. No tak sem spala do půl druhý, co má jako bejt? Domů sem přišla ve čtyři ráno a krom toho je neděle. Vlízt mi na záda...

Kromě rodičů mě štvou i někteří vzdálení příbuzní. Vypadá to, že v naší rodině neni nikdo normální. Nejen že vypadá, ono to tak je. Ať to vezmu ze všech stran, všichni jsme tu magoři. Nebudu to rozebírat. Občas si ale říkám, že jestli je tohle "normální", pak ani nechci mít rodinu...

Přemýšlím nad valentýnem. Normálně tyhle tupý svátky neslavim, ale letos k tomu mám nějak chuť. Snad je to tím, že sem většinou nebyla na valentýna zadaná, nebo prostě tím, že mi celej ten svátek přijde nechutnej, umělej a že já nevim jakej ještě. Letos je to prostě trochu jiný. Ráda bych podnikla určitý věci, na něž sice nepotřebuju žádnej special den, ale nějak se mi to zrovna hodí jako záminka.

Rpt2fade mi tu hraje a krásně hladí na duši. Je mi zima a chce se mi strašně na záchod - tady už je to fakt lenost, že si nedojdu. Snad mám pocit, že se musim nějak potrestat za některý věci, a tak to dělám tak, že trápim svoje tělo (tomu řikám psychologickej rozbor).

Jsem rozčarovaná z některejch věcí v mym životě. Nevim, co bude. Nevim, co bylo. A už vůbec nevim, co je teď.

Tak sem si přece jenom založila profil na facebooku. Vzhledem k tomu, že blogařim a diskutuju na lidech, fotky mám na lidech, photobucketu a deviantartu a kontakt s kapelama a cizincema vedu přes myspace, mám tohle jen jako kontakt s těma ignorantama, co nemají icq a nedá se s nima bavit jinak :D Ne, nic proti, ale pro mě tohle už prostě neni.

Rozčiluju se nad stránkou, která se mi sice na první i druhej pohled líbila, ale pak sem v ní objevila asi miliardu hrubek a překlepů, čímž mě prvotřídně vytočila. A aby toho nebylo málo, uvádí chybný informace (přesněji řečeno značně zastaralý a nepřesný). No aby ne, když to autor aktualizoval naposledy někdy v květnu 2007 (heh, to sem maturovala). Mám sto chutí udělat novej blog (na web se furt ještě nezmůžu) a tu stránku si vzít jako mustr a udělat to líp. Ale za prvý nemám k tomu zakládání dvakrát chuť a za druhý vim, jak to obyčejně dopadá se všema mejma blogama navíc. Vždycky se na ně časem vydlábnu a oni se smažou. Kruci ale láká mě to. Psala sem sice dotyčnýmu mail, ale pochybuju, že bych se od něj dočkala vůbec nějaký reakce, natožpak že by ty stránky upravil. Proč se mě všechno tak dotýká?

Volal mi Ekrem. Pro ty z vás, kterým to jméno nic neříká, je to můj bývalý kolega z Anglie a je to Turek. A on v tý Anglii žije, takže mám chuť jet mu nakopat zadek, jelikož ten telefonát asi nebyl nic levnýho (ačkoli jsme krafali pouhých pět minut, takže by to nemuselo bejt tak zlý). Hlavně že si maňas založil mailovou schránku, než sem odjížděla, přesně aby mi mohl psát. Dement. Napsal mi snad jedinej mail a už je to snad rok. Chjo. Lidi. Co bych po nich furt nechtěla.

Otázal se, jestli se za nima přijedu podívat. Poslední dobou nad tim hodně přemýšlím. Nejen že bych se tam strašně ráda na čas vrátila a zase změnila povětří. Anglie mi chybí. Kamarádi odtamtud mi chybí. A rodina mi taky trochu chybí. Jenže už to neni, jako dřív. Já už prostě nemůžu jen tak zmizet a vysrat se na celej svět. Mám tu lidi, který už podruhý opustit nechci. A pak i lidi, který sem tehdy neznala, ale teď od nich nemůžu odejít. Trochu mě to trápí. Ne, že bych tu nebyla šťastná tak, jak sem. Ale prostě to mám v povaze. Nevydržim nikde dlouho. A navíc kus mýho srdce zůstal tam za vodou a já se tu tak nějak necítím úplná. Takže je jasný, že se tam prostě přinejmenším pojedu podívat. Musim se tam vrátit aspoň na pár dní, to jinak nejde. A až zase začnu mít silnej pocit, že můj život tady vede do nikam, tak se tam nejspíš odeberu na delší dobu.