Školení za mnou a s ním i poslední březnovej den. K nevíře. Vždycky na konci měsíce mám dojem, že to nějak rychle uteklo, ale už takovýho dvanáctýho se měsíc zase hrozně vleče.

UM mi opět pochválil postavu a skoro mi vynadal, že furt hubnu. Nevim, jestli to řiká jen tak, nebo jestli jsem vážně tolik zhubla. Sama už to nějak nevnímám. Jo, padaj mi kalhoty. Ale to spíš přisuzuju jejich vytahání. Na druhou stranu je fakt, že některý odložený kousky jsem s klidem do šatníku vrátila, protože už v nich nevypadám jako ropucha. Něco na tom bude. A pak, prohrává sázku, v níž měl zhubnout - takže mi asi závidí, že mně to jde a jemu ne. Nojo, milej zlatej. To chce trochu víc stresu a taky nějaký ty pařby, kde se zapomeneš najíst třeba celejch 20 hodin.

Replica mi tu vnáší klid do srdce. Miluju tuhle část playlistu. Bird of paradise předcházela a Black Hole Sun následuje. K sežrání věcičky. A taky mám chuť na Three Days Grace a Nickelbacky a vůbec mám dneska chuť na chrapláky a kytarový sóla. Myslim, že se mi zase trochu upravuje hudební vkus.

Rozplývám se nad starýma fotkama, který vlastně nejsou až tak starý, ale člověku to přijde hrozně dávno. Zkoumám na nich hlavně svůj účes, protože to, co mám teď na hlavě, mě právě neuspokojuje. Před nějakou dobou jsem si to blbě ostříhala a teď mi to teprve začíná dorůstat, takže chvílema vypadám zase jako člověk. Ale co je hlavní, s jarem se vrací moje chuť do barvení vlasů. Mám zálusk na červenou, ale jakej! Jen mě žádná v krámech nezaujala. To mají v Londýně jiný barvy nebo se jenom špatně dívám?

Pomalu odeznívají věci, který mi před dvěma dny nedaly spát. Teď se mi zdá, jako by to byl jenom divnej sen. Ale obávám se, že se to zase vrátí. Ačkoli podle všeho ne moc rychle.

Taky celkovej pocit marnosti a bezvýchodnosti se po dnešním školení trochu rozptýlil. Zase mám naději, motivaci a vůli. Vím, že to půjde a těším se na to. Konečně se budu moct trochu nadechnout. Nicméně tak jako tak se musím nesmírně pochválit. Sice jsem byla celej měsíc tak nějak v hajzlu, ale jen tak nějak. Na moje poměry je to nesmírnej úspěch. Zjevně se učim. Zjevně dospívám.

Abych nemluvila až tak obecně (protože vím, že několik z vás to dokonce i zajímá), tak co mě momentálně myšlenkově zaměstnává:

• web - sice nedodržím termín, kterej jsem si sama dala, ale až to bude, bude to pecka
• práce - přemýšlím, kde dělám chybu. Dneska jsem na to asi přišla, a je to samozřejmě dost primitivní. Nicméně ta informace mi určitě pomůže
• lidi - nebo spíš nedořešený vztahy k některejm z nich
• koťata - snažim se jich nabažit co nejvíc to jde. Zblázním se, až odejdou
• kapela - mám v sobě strašně moc hudební energie, kterou se mi docela daří vytřískávat na zkouškách i doma, ale chtěla bych víc. Chce to asi nějakej koncert
• vzpomínky na dobu dávno minulou i nedávnou. Některý bolestný, jiný až tak šťastný, že mi naopak svírá srdce otázka, proč se nemám tak dobře i teď
• budoucnost - nevím ani co bude zítra, a tenhle stav mě vážně nebaví. Už toho bylo moc. Musím se znovu vrátit do kolejí nebo se zblázním. Chci zase vědět, co budu dělat příští týden
• dovolená - chci vypadnout na chatu aspoň na víkend. A vážně se těším na léto, kdy si snad konečně užiju trochu cestování

A teď mě omluvte, jdu si naposledy prohlídnout fb a pak do pelechu. Trochu si počtu, možná se vrhnu k televizi, ale rozhodně tu dneska odmítám sedět opětovně do rána. Ani za hovno. Zejtra se bude vstávat a dělat. Však je to taky pracovní den, tak jakýpak copak!

Právě jsem se tak přežrala, že mám z toho škytavku. Celej den koukám do facebooku a upřímně se za to stydím. Na druhou stranu tam neběhám po profilech a skupinách a ani po nikom neházím polštářem - pouze čekám vyjádření někoho, komu jsem psala. Takže v tom případě to snad je omluvitelné.

Nicméně mě to rozptyluje od jiných, důležitějších činností. Jako třeba web. Fakt se pro něj vztekám. Mám to už na dosah ruky, ale teď se zrovna nemůžu dokopat a je tu milion věcí, který bych dělala raději. Chybí mi někdo nade mnou. Kontrola. Manažer. Momentálně jsem ve stavu, kdy bych uvítala, kdyby mě někdo komandoval a dokopal k aktivitě i přes moje námitky. Jinak to nevidim.

Co mi ovšem jde, je vykrucování se. Už jsem se zmínila o prošvihnutym školení. Za to by normálně následovala peněžní sankce, pokuta. Ale s tím jsem se nějak nehodlala smířit, a tak jsem napsala kontaktní osobě, která to má na starost, mail s omluvou. Dneska mi přišla odpověď. Doslova mi pogratuloval a prohlásil, že takový mail ještě neobdržel a že jsem ho dostala - sankce nebudou :D Jo, na to jsem asi dobrá...

Odetka má mazlivou. Ale jak! Nemůžu dělat vůbec nic, a to nejen pro facebook, ale že kdykoli se začnu konečně na něco soustředit, přijde Odeta a začne křičet, ať si jí všímám. Nedá mi pokoj. Dneska to už bylo cca desetkrát. Už to ani nepočítám a nechápu hlavně, kde se to v ní bere. Taková to byla potvora odtažitá, a teď tohle. Mazel non plus ultra. Opět se potvrzuje moje nejoblíbenější z BJových hlášek a sice, že člověk nikdy neví.

Zítra mám další školení, ale tentokrát na agentuře. Spousta lidí tam bude. Nemám chuť tam jít. Doteď mě to bavilo, ale pomalu mi to začíná lézt krkem. Ráda bych vypadla někam, kde s lidma na chvilku nepřijdu do styku, aspoň s lidma v oblecích. Poslední dobou trávim příliš času na různejch akcích s velkým počtem lidí. Jedinou výjimkou byla sobotní vip party, a i ta byla doopravdy zajímavá až když všichni odešli. Ne, že bych se do tý doby nebavila. Naopak. Ale nebylo to tak podnětný. Ačkoli mě hřálo už jen pomyšlení, že jsem mezi několika vyvolenými, nejlepší bylo zůstat jediná. Bylo to hezký, bejt pro jednou střed pozornosti. Vybočit z řady, bejt unikátní.

Sobotní zkušebna byla báječná. Novej kytarista nejenže umí, ale je do hraní víc než žhavej, což mi imponuje. Kromě toho se nemůžu zbavit dojmu, že ho odněkud znám, ale podobnej pocit mám poslední dobou skoro furt a s kýmkoli koho potkám, takže to nebude asi nic moc směrodatnýho.

Ze zkušebny jsem se přesunula k babičce na oběd a na trochu toho popovídání si, ale času nebylo nazbyt, protože jak už jsem zmínila, u Willa probíhala vip party, kam jsem měla tu čest být pozvána.

Tomu říkám party, ovšem. V půl pátý jsem dorazila, okolo jedenáctý už jsme byli všichni řádně namazaní, o půlnoci všichni až na mě odešli a do šesti ráno jsem vedla jednu z nejzajímavějších konverzací mýho života. Bohužel, část se jí odehrávala venku, v neskutečný klendře (což se později ukázalo být zbytečné), kdy se navíc ozval příšernej hlad. No, co bych rozebírala - domů jsem dorazila cca ve třičtvrtě na šest ráno, k smrti vyhladovělá a totálně promrzlá, s palicí plnou šílenejch myšlenek - to ta plodná konverzace. Jak jsem byla grogy, ani jsem se nenažrala a šla rovnou spát, takže kolem jedenáctý mě vzbudil vážně už smrtelnej hlad. Totiž kvůli časovýmu posunu kolem dvanáctý, abych byla přesná.

Vstávat se mi nějak nechtělo, ale žaludek už sténal, tak jsem si rovnou začala vařit oběd a měla ho kolem jedný. Když si vezmu, že moje poslední jídlo byl řízek ve tři hodiny dne předešlého, nedivím se, že váha ráno ukázala neskutečných 55,5 kg. Tolik jsem neměla snad od patnácti, ale ono to nebude tak žhavý. Ta váha si hrozně vymýšlí.

Celej dnešek se mi honí hlavou bláznivý myšlenky. Měla jsem divný sny a ani se tomu nedivím. Hrozně moc přemýšlím, ale ne nad věcma, nad kterýma bych asi přemýšlet měla. Tím jsem nervóznější. Nevím, co mi to je. A myslím, že jen jedinej člověk na světě teď může tušit, a ten si tohle sotva přečte.