Mimochodem, když jsem si s papíru vystřihla model svýho pokoje a nábytku a začala si hrát s umístěním, prohlásila jsem, že ideální řešení musí existovat. To, že mě napadaly samý blbosti, byla věc druhá. Jenže já se nevzdala. Vytrvala jsem a podle očekávání se nápady brzo začaly hrnout. Nebo řekněme realizovatelný nápady, protože těch nerealizovatelnejch jsem do té doby měla taky dost. A věc se má teda následovně.

Rozmístění nábytku mám víceméně vymyšleno. Ještě přemýšlím nad dalšími možnostmi, ale ono na tom zase tak nesejde, kdykoli to můžu proházet. Nicméně stávající nápad poskytuje ze všech nejvíc prostoru a odděluje spací část od pracovní, což byl základní požadavek na designéra - tedy mě.

Takhle podobně to teda bude vypadat. Je třeba upozornit, že proporce pokoje tady nejsou úplně na stopro správně. Klavír a gauč nebyli v nabídce nábytku, tak jsem je pro představu načrtla v Malování - prosím bez komentáře :D Můj stůl má sice do návrhu taky daleko, ale s tím se mi nechtělo ani črtat. Ta vysoká stěna u postele je zatím v návrhu, tu koupenou nemám, ale přemýšlím o ní. Bez ní je tam prostoru víc, ale zase tam není žádná knihovna. Dost řečí, tady to je. Zbývá vymyslet poličky, osvětlení a kam teda fláknu tu tmavě červenou barvu.

Jak se blíží narozeniny, začínám přemýšlet nad tím, co by se mi líbilo k nim dostat. Protože mě napadá pořád něco dalšího, nebude tenhle seznam statickej, ale řekla jsem si, že to prostě radši napíšu. Neberte to jako nějakej rozkaz k tomu, co mi máte dávat :D Ale třeba kdybyste náhodou fakt nevěděli, můžete se inspirovat...

Předně teda co se zakazuje - jakákoli kosmetika na obličej a vlasy. Povoluje se pouze lak na vlasy, a to ještě jen pokud nelepí. Taky nepohrdnu nějakym pěknym lakem na nehty (třeba nějakym tmavě vínovym nebo tak něco).

Povoluje se veškerý sortiment Body Basicu kromě tělových krémů a masážní chobotnice. Když krémy, tak jedině na obličej, a to ještě na velmi citlivou smíšenou pleť.

Příruční vysavač bych ocenila, takovej ten co ho není třeba čistit po každým použití.

Kdyby se snad někomu podařilo sehnat moji starou sametovou čapku s kšiltem, tak má u mě poměrně velké významné plus, ale netrvám na tom :D

Sama sice o koupi notesu neuvažuju, ale kdyby mi nějakej menší mazlík přistál v náručí, tak ho určitě využiju. Co se ovšem techniky týče, raději bych dostala pořádný sluchátka. Jsem na pecky, když už.

Jednou provždy - nenosím náušnice. Neobtěžujte se. Šmuků obecně mám tři prdele a jediný, co by mi k něčemu mohlo bejt, by byl nějakej pěknej stříbrnej řetízek.

Jsem blázen do svíček se sušeným ovocem, potpouri a vůbec všech těch kravinek na zútulnění bytu. Cokoli v teplých barvách mi udělá radost, ať je to polštářek (miluju levanduli, mimochodem), svíčka, lampička... no prostě cokoliv. Jsou na to celý obchody plný těchhle věcí a sošek a takovejch těch ořechů v medu :D Já prostě miluju tyhle serepetičky, takový ty použitelný, který se můžou vystavit nebo spotřebovat.

Nejsem zastáncem teorie, že bez dárku to nejde. Když někdo neví, co mi má dát, tak ať mi nedává nic, nebo lízátko. Nebo nějaký pěkný přáníčko nebo jeden blbej karafiát. Nejsem náročná. Stačí mi i hloupý popřání, nemáte ponětí, jak mě to potěší. Nejsem takovej ten člověk, co by si řikal - tyjo, on mi dal jednu blbou svíčku, to je kretén.

Teda že bych konečně vypadla od toho kompu a šla do tý vany?

Napadlo mě, že tenhle blog už dávno nevedu takovým způsobem, jako kdysi. Už to není tak anonymní, a tak mě omezuje pocit, že mě mí čtenáři znají osobně a že se z každý blbosti, kterou napíšu, musím pak "zodpovídat" ve stylu "Cos to měla prosimtě za výlev?", ale i pozitivně - "Ten tvůj poslední článek mě pobavil". Ačkoli jsem si vždycky přála mít pár pravidelných čtenářů, kteří moje články budou komentovat, tahle forma mě vysiluje. Horší na tom je právě to, že to není jenom pocit. Můj blog je teď příliš rozšířen mezi lidi, který běžně potkávám. Jenže - jak z toho ven?

Přemýšlela jsem nad všelijakými možnostmi, ale jedinou účinnou by bylo po přesunu na nový server adresu nezveřejňovat a svěřit ji jen těm "vyvoleným". Jenže jak to udělat a nikoho se nedotknout? A vydržela bych otázky ohledně místa, kam jsem se přesunula?

Taky bych se prostě mohla na všechny vykašlat a začít psát zase tak, jako dřív. Od srdce, bez servítek, se všema svejma názorama na svět a lidi kolem mě. Někoho by to bavilo, někomu by to přišlo ulítlý, ale co na tom? Tak to přece vždycky bylo. Můj blog pro spoustu lidí byl něčím zajímavej, něco je sem táhlo třeba i každej den. Kladu si otázku - táhne je to sem pořád? Vnímají vůbec nějakou změnu v mých blábolech, respektive ve mně? Přestože blog by měl být především o autorovi a o jeho pocitech, záleží mi i na druhých - aspoň na některých. Chci, aby tenhle blog měl pořád svoje kouzlo a pořád přitahoval lidi k pozastavení se a počtení si. Snad je to tím, že mám teď obtížný období. Vydala jsem se na hodně trnitou cestu, která se nezdá být tou pravou pro štěstí a spokojenost. Přesto to chci zkoušet dál. Chci se překonat, chci něco dokázat sama sobě i několika dalším lidem, na jejichž názoru mi záleží. Jen trochu bojuju s rozporem "snažit se o návrat ke kořenům a zároveň být úplně jinou, lepší osobou, než dřív". Je to na palici. Ale bez těch věčnejch rozporů by se člověk ukousal nudou.

Hlavní asi je nezapomenout, proč jsem ten blog založila - abych se měla kde vylejt a vyvztekat, abych měla něco svýho, abych se vyřádila při tvůrčích náladách, abych o sobě dala vědět světu... A mělo to smysl. Má to smysl. Nemohla bych bez blogu bejt. Nebo mohla, ale něco by mi pořád chybělo. Jsem prostě blogger a něco ve mně pořád touží psát a skládát myšlenky do slov a do vět, který snad dávají smysl. Takže abych to shrnula - rozhodně se v nejbližší době nehodlám skončit, naopak se pokusím pozvednout to tu a vylepšit atmosféru, která se mi zdá poněkud zatuchlá a neveselá. A začnu tím, že si dojdu umejt hlavu a ani mě nehne se tu zmiňovat o tom, co všechno ještě musím dneska zařídit do práce. V neděli se nepracuje. Aspoň ne nahlas.

Jsem zpátky na scéně! Čtyři dny nicnedělání mi prospěly, i když přišly v takovej dost blbej čas. Respektive ve stejnou dobu přišly okolnosti, který mi nedovolily si to pořádně užít. I tak to ale byl parádní zážitek. Kamarádky chata se nachází poblíž Rožďalovic a kromě parádního zařízení, luxusní televize s dvěma stovkama kanálů (na nichž vůbec nic nedávají) a bazénu je tam taky kus přírody, kam se otočit, když už vás štvou lidi s notebookama. Já prostě nepochopim, proč sebou někdo tahá notes, když na čtyři dny padá z Prahy. No ale ať si dělaj co chtěj.

První dva dny sice bylo hnusně, ale to nám nebránilo v čumění na bednu, hraní člobrda a šachů, kreslení, zevlení... prostě takovýho všeobecnýho příjemnýho nicnedělání. Jakmile vysvitlo sluníčko, vylepili jsme se k bazénu, kterej byl sice na koupání příliš ledovej, ale i tak jsme se měli dobře. Navíc jsme plynule navázali na tradici vyvařování si, a mám takovej pocit, že jsme odváželi víc žrádla, než přiváželi :D Ne, to asi ne, ale hodně zbytků tam bylo, to jo. Jenže to se nikdo nemůže divit, když se každej den vaří žrádlo jako z pohádky. Tak například těstoviny s kuřecím masem, olivama a rajčatovou omáčkou nebo sladkokyselá čína s burákama. Nesmím opomenout moje vepřový steaky á la Maude s hranolkama a zeleninou a už vůbec ne Willův evergreen - tortilly. No prostě žrali jsme si tam jako králové a vypili asi deset litrů lehký koly :D Nechyběla ani houbařská procházka a noční koupání v ledový vodě, taky tam byly nějaký masáže a tak tomu podobně. Až zpracuju fotky, něco přihodim. Teď se jdu zušlechtit, kalení totiž ještě neskončilo - nj, když musí mít někdo narozeniny :)

edit 27. června

Tak, neni toho moc, nechce se mi zase tolik chlubit, takže jen taková tečka na závěr :)

Zdá se, že život se rozhodl rozptýlit moje myšlenky tím, že mi ukáže další víceméně šílenou cestu, jak s ním naložit. Jak už jsem zmínila níž, snažila jsem se dneska co nejlíp oblíknout, abych dobře zapůsobila na pana businessmana (říkejme mu XY) kterej mě pozval na schůzku, během níž mi hodlal nabídnout spolupráci. Netušila jsem, do čeho jdu, ale bylo mi jasný, že jakmile tam přijdu v teniskách, končím. Kéž bych se na to byla vyprdla a vzala si glády...

Tak předně ten pán byl hrozně milej a bezprostřední, takže mi bylo od začátku jasný, že to poslední, co řeší, je co mám na sobě. Měl sice luxusní oblek, ale během prvních pěti minut v restauraci hotelu Ramada se v něm luxusně rozvalil po pohovce. Přesto jsem měla nervy a celou dobu jsem si v duchu nadávala. Jo, slušelo mi to. ALE... 1) na šatech jsem objevila rozparek, kterej tam podle mýho nikdy dřív nebyl a kterej málem způsobil kolizi několika pánů se sloupem, 2) černej svetr mi sice hezky tvaruje postavu, ale potila jsem se v něm jako vepř, 3) cestou z domova k Ramadě se mi třikrát zvrtla noha, cestou z Ramady do Pařížský dvakrát (ovšem to už jsem šla i s panem XY, kterej to naštěstí nekomentoval) a cestou odtamtud domů jsem málem chcípla bolestí, protože tou dobou už bylo toho podpatkování dost a dostat se domů se tak stalo hodně nepříjemnou výzvou. Navíc, když jsme se dostali k řešení profesionálního vzhledu, pan XY prohlásil, že jsem sice mladá a moc hezká, ale že si mám koupit kostýmek a zbavit se melírů, pak že to bude OK. No, s tím kostýmkem má pravdu, brousim si na něj zuby už delší dobu, ale na melír ať mi nehrabe, ten mi zrovna sluší. Má snad někdo jinej názor? >:) Hlavně se ale můžu vzteknout kvůi všemu tomu nepohodlí a bolesti, co jsem podstoupila pro profesionální vzhled, aniž by to někdo ocenil. No fakt, dyť jsem se vymódila jak do divadla!

K tomu, co jsme tam řešili, se konkrétně vyjadřovat nebudu, ale šlo o velkou věc. Dokonce tak velkou, že už jenom proto se na to dívám dost skepticky - koneckonců UM mi ten náhled potvrdil, protože se s dotyčnou firmou poměrně dobře zná, má tam svoje kontakty a důrazně mě před touto akcí varoval. Ani nemusel. Sama jsem se víceméně rozhodla už při bolestivém klopýtání Pařížskou.

A tak ze všech věcí, na něž jsem v poslední době spoléhala, zbývá jen jediná. Mám čas do konce týdne na to, abych s tím nějak naložila, jinak bude sekec mazec. Snažím se nepanikařit, to by mi jen uškodilo, ale ani chladná logika mi tady nijak zvlášť nepomáhá. Rozmluvy s vlastní maličkostí mi tady taky k ničemu nejsou. To druhý, rozumný já teď nějak nemá co říct a je unavený. Zkusim s tím něco provést během těch pár dní, co budu pryč z Prahy. Ale stejně. Já vážně nevim, co bude. Prostě to nevim.

Hlína na koberci není tak docela to, co si představuju pod pojmem výzdoba bytu. Ale vysvětlujte to kočkám. Nějak si tu kombinaci oblíbily, tenhle měsíc už potřetí vytahuju vysavač kvůli jejich hrátkám. Až to tu zrenovuju, na okně nebudou žádný blbý záclony a závěsy, a tak krásně uvidim, která se k těm kytkám blíží. Anebo ještě líp - místo pitomejch květináčů si pořídím jeden velkej truhlík a to bych se na to podívala, aby to dokázaly shodit.

O víkendu jsem se bavila dumáním nad zařízením pokoje. Zpočátku se zdálo, že můj počítačovej stůl se sem ani za nic nemůže vejít, ale ukázalo se, že to není tak docela pravda. Vystřihla jsem si z papíru pokoj i požadovaný nábytek a jela jsem. Možností je hodně, ale ještě pořád jsem nenarazila na žádnou ideální. Teda kromě jedný, která mě vážně nadchla. Ale uvidíme. Vezmu to sebou na dovču a třeba tam někdo vymyslí něco lepšího.

Čtvrt na dvanáct. V jednu mám pracovní schůzku a už teď tu běhám v podprsence s pocitem, že každou chvíli musím odejít. A s nevolností v břiše. To se pak špatně vymýšlí, co k obědu.Vidím to na řízek se salátem, jestli mi ho teda někdo nesežral. Sice jsem ho měla už dvakrát, ale dneska si nebudu vymýšlet žádný vaření.

Zamilovala jsem se do vzhledu Alice Cullen. Nevím, proč zrovna teď, líbila se mi od prvního pohledu, ale včera navečer jsem začala bláznivě hledat všechny možný obrázky s ní, rozhodnutá, že přesně takhle se chci oblíkat. No, dneska mě to šílení zase přešlo, ale stejně - něco na tom jejím stylu je. Inspirovalo mě to při vymýšlení, co si dneska obleču na tu schůzku, abych zapůsobila co nejlíp. Což mi připomíná, že je nejvyšší čas nakreslit si na ksicht obličej.

Přemýšlím nad obsahem skříně. Řadu věcí jsem už nadobro odstavila, ale několik dříve vyřazených kousků jsem do ní vrátila. Styl se mění, preference taky. Mám poměrně jasnou představu o tom, co bych chtěla mít v šatníku, ale kde to sebrat, to už je věc jiná. Kdybych tak uměla šít. Nápady mám, ale uvést je ve skutečnost je pro mě nemožná věc. Už delší dobu přemýšlím nad návrhářstvím. Teda na školu bych asi nešla, ale nějakej návrhářskej kurz kdyby byl... nevíte někdo o něčem? Mám silný nutkání vzdělávat se v takových věcech. Možná mi to k ničemu nebude, ale chci být všestranná a chci něco umět. Jak řikám - nápady by byly, jak na oblečení, tak na zařízení pokoje. Jen tomu dát nějakou konkrétní podobu.

Víkend skončil a já sedím zase u monitoru s bušícím srdcem. Jednak z nadšení, že mám za sebou příjemnej víkend na chatě, že se možná bude dít něco pracovního a že v úterý jedu na první letošní dovolenou. Potom ze strachu, že zejtra něco pokazim, že bude blbý počasí nebo že se nějak ztrapnim - prostě klasická tréma. A konečně ze vzteku, protože zrovna když něco velmi nutně potřebuju na Youtube, tak to nefachá. Už přes dvě hodiny je to celý nějaký podělaný a jako na potvoru je ten počítač celej nějakej pomalej. Potřebuje to pročistit. Ale k tomu budu potřebovat asistenci, jelikož v těchhle věcech se fakt nevyznám.

Ha! Ve FF jde Youtube normálně. No to mě taky mohlo napadnout dřív, žejo... Jdu najít, co hledám, a rychle spát, protože zejtra vstávám brzo a potřebuju bejt čerstvá.

Ztloustla jsem. No fakt :D Nějaký dva měsíce jsem skoro nejedla a zhubla jsem asi tři kila, a dneska koukám - jsou zpátky. Jsem oplácaná, ale kupodivu mi to nevadí. Nepřipadám si tlustá, naopak se cítím tak nějak víc sexy. No ještě abych si taky stěžovala, když tak strašně žeru. Asi mi hráblo :D Ne vážně, myslim, že je to tím účesem. Lucy se to prostě vážně povedlo, extrémně se mi to líbí a hlavně se já sama sobě líbim. Jak vidíte níž, začala jsem blbdokonce blbnout s malovátkama. Doteď jsem stíny prakticky nepoužívala, nanejvýš tak tužku a řasenku, ale teď mám nový kouřáky a dokonce tekutý linky, a tak experimentuju. Taky jsem probrala krabice s bordelem v koupelně (tomu se nedá říct jinak než bordel) a zjistila, že tam mám nadměrný množství líčidel. A to jsem si myslela, že tu nic neni. Budu to muset ještě proházet. Nepotřebuje někdo pudr nebo nějaký barevný stíny? Mám tam třeba fialovou, modrou, zelenou... A nejspíš to vůbec nevyužiju. No nic...

Dneska jsme s mámou chodily po krámech a nakupovaly k narozeninám našich nejbližších. Už se těším na oslavy a rozbalování :) Nejdřív ale zítra. Jedny šedesátiny. Další oslava pak v pátek, ale zato ta bude! Nemůžu se dočkat. A hlavně se začínám poprvý po x letech extrémně těšit na vlastní narozeniny. Je to opruz, mít svátek i narozky pohromadě, celej rok musíte čekat.

Ha, právě přišel táta. Takže to mám tak hodinu na sbalení se na chatu, včetně posvačení (jelikož obědu nebyl nic moc a žaludek mi to už vyčítá). No, tak že bych se odlepila od toho počítače? To bych tu nesměla mít stovku čerstvě nafocenejch fotek, z nichž se snažím vytvořit něco prezentovatelnýho. Grr, celej víkend zase bez kompu. Už se vidim tvrdnout u televize. Co taky jinýho dělat na chatě, když navíc leje...

Ráno jsem dostala velmi zajímavou pracovní nabídku, kterou jdu v pondělí zčekovat. I kdyby to mělo krachnout, nemůžu se vynaděkovat za tu šanci. Za tu naději. Nakoplo mě to. Snad i proto si dneska připadám tak hezká, co já vim :D Jedno je ale jasný - nic neni tak tragický, jak se doteď zdálo.