Proč mám vždycky pocit, že tomu večeru něco k dokonalosti chybí? Ne, nemám špatnou náladu, jen se tak zamýšlím nad několika příjemnými zjištěními tohoto večera a zároveň nad faktem, že se to prostě nevyvíjí podle mých představ. Cítím se bezmocná. Hřeje mě to a mrazí. Člověk si pořád říká "kdybych tak..." a pořád neni schopnej nic udělat, aby se to pohnulo. Jenže vedlo by to k něčemu? A mohlo by to něco bejt dobrý? Syndrom zakázanýho ovoce se zkrátka projevil a to jablíčko mi přijde den ode dne sladší - no nic, vy mi stejně nerozumíte.

Dneska jsem se vydala s Maude na trochu těch vánočních nákupů a docela mi spadl šutrák ze srdce, protože jsem si během tý chvilky uvědomila pár věcí.... No a taky jsem si koupila libovej svetřík, kterej bych si normálně kvůli jeho ceně odpustila, ovšem teď jsem potřebovala dočerpat babiččin vánoční budget na oblečení - prostě mi dala litr s tím, že pak chce vidět pod stromečkem moje nový hadry :) A tak jsem byla nucena vydat se do obchodů a něco si koupit. Což o to, za tisícovku bych si normálně nakoupila třeba tunu triček v různejch levnejch krámcích, ale já prostě nesnášim nakupování, neumim nakupovat pod tlakem a úplně nejvíc nesnáším nakupování oblečení v zimě, takže jsem se vydlábla na levno a obíhání všeho možnýho a prostě se rozšoupla v dražších obchodech - beztak nic na sebe nepotřebuju. A nelituju toho rozhodnutí, neboť jak říkám, ten svetřík je libovej :)

Přesto se nějak nemůžu přimět k veselý vánoční náladě, prostě to nejde. Pečení cukroví mi ji na okamžik přivodilo, návštěva Staromáku taky, ale celkově vzato letošní Vánoce vnímám jako zlo a nepříjemno a nedokážu se přes to dostat. Bližší důvody si s dovolením ponechám pro sebe a nejbližší přátele. Jen doufám, že jim tím neotravuju i ty jejich.

Bolí mě oči, ale nemůžu se odtrhnout od monitoru, protože pořád čekám. Taky se mi nechce jít spát. Chce se mi dělat něco úplně jinýho, ale to bohužel není možný. Rvala bych si vlasy... Grrrrr, proč je to tak těěěžkýý :P