Tákže... včera jsem konečně vytáhla všechny papíry do školy, že si v nich udělám pořádek. Trvalo mi snad dvě hodiny, než jsem postahovala všechny dostupný materiály, vytiskla, srovnala a dala do kupy se všema sešitama a knížkama z gymplu, který by se mi mohly hodit. Další dobrou hodinu jsem procházela jen zápisky na psychologii a etiku a klepala do abz slovníku jedno cizí slovo za druhým. Strašně mě štvalo, že mi sice skoro všechny ty slova jsou povědomý, ale to je tak všechno.

Tyhle školní srandičky mi zabily skoro celý odpoledne a večer jsem se vydala trochu zapařit. Bohužel se to nevyvinulo úplně tak, jak bych ráda. Těsně před odchodem jsem se nepohodla s jednou osobou, na níž mi vždycky extrémně záleželo, ale poslední dobou mě začíná srát všechno, co se kolem ní děje. To jsou furt nějaký hádky, neshody, nemluvení s někým... přesně to všechno, čímž už jsem prošla snad desetkrát a nehodlám tím procházet znova. Pokaždý to trvalo několik měsíců hádání se, diskutování o hovadinách, nepříjemnejch pohledů a pomlouvání za zády a pokaždý to skončilo tím, že jsem přišla o jednoho nebo i dva dobré přátele. Omlouvám se, jestli to zní sobecky, ale už na to seru. Je mi srdečně u prdele, co kdo komu řekl a jak to myslel. Nehodlám se opět stavět do role třetí osoby, která si musí pokaždý zprostředkovaně vyslechnout každej jejich rozhovor ve dvou značně se lišících verzích a rozhodně nehodlám hnout prstem pro to, abych ty dvě osoby usmiřovala. Nikdy to nevyšlo, nakonec jsem vždycky skončila s další třískou v duši a o přítele chudší (pěknej rým. škoda, že jsem tak nasraná, že je mi to buřt).

Zkrátka a zdlouha, ta nepatrná včerejší hádka dvou osob (jako obvykle o hovně) ve mně vyvolala všechny vzpomínky ohledně těch předchozích hádek a o lidech, který už dneska neznám přesně proto, že se nebyli schopni dohodnout. Jako by nestačilo, že jsem nešťastně zamilovaná a trávit čas ve společnosti Pana Božského mě nevyslovitelně těší i ničí zároveň, ještě se musej lidi hádat, takže do Karlosu jsem vyrazila s náladou spolehlivě zkurvenou. Během prvních pár minut jsem ji trochu zahnala třema skleničkama bílýho vína a jednou cigaretkou, z níž se mi tak zamotala hlava, že jsem musela ven na vzduch. Sice tam byla děsná klendra a já na sobě měla jenom tílko, ale zjistila jsem, že tenhle druh sebetýrání mě nadmíru uspokojuje. Už po minutě mrznutí se mi udělalo líp a jako bych to všechno mohla aspoň pro tu chvíli hodit za hlavu. A tak jsem to udělala. A protože jsem osoba přece jen rozumná, od té chvíle jsem pila jenom kolu a bonaquu, protože dát si jen o skleničku víc, nevím, kde by to při mém rozpoložení skončilo.

Samozřejmě že nejlepší způsob, jak ze sebe tyhle věci dostat, je tanec - aspoň pro mě to tak vždycky bylo, a tak jsme se s Dendou (která taky neměla zrovna nejlepší náladu) vykvajzly na fakt, že DJ stál za prd, dokonce i na fakt, že jsme byly v tu chvíli už střízlivý, a prostě jsme šly trsat. Zabíralo to až do chvíle, kdy jsem narozdíl od drtivé většiny totálně vystřízlivěla a všichni kolem mě se začali oblejzat. Snažila jsem se to ignorovat, ale chvílema už se to nedalo vydržet a jestli mi někdo chce vyčítat, že při tom pohledu dostávám chuť si jít ven zakouřit, tak asi nikdy nebyl tak debilně zamilovanej.

No a jak jsem se později blížila k domovu po večeru, kterej se úplně nevyvedl, najednou mi došlo, že nemám ani za nic chuť jet domů. Šla jsem krokem hlemýždím a napadalo mě tisíc míst, kde bych v tu chvíli byla radši, počínaje školní jídelnou na základce a čísi postelí konče. Vzhledem k tomu, že jenom málo z těch nápadů bylo realizovatelnejch, šla jsem na jedno takový místo, kam mě to vždycky táhlo, aniž bych si to nějak uvědomovala. Mám po Praze několik "svejch míst", ale tohle jsem k nim nikdy nepočítala. Ale když jsem tam došla a dřepla na studenou zídku, když jsem strčila do ucha sluchátka a sledovala auta šumící po dálnici bůhvíkam, najednou mi bylo líp. A zase se ozvala ta moje masochistická část, která mě nabádala zůstat tam mrznout třeba do rána. No, ale jak říkám - srdce mám možná pomotaný, ale rozum mi ještě funguje, takže nakonec přece jenom vyhrála touha po teple, a tak jsem ještě obešla blok a zamířila k domovu. Velmi pomalu, ale přece.

Ráda bych, aby to tu všechno dávalo smysl. Aby přišel článek A, a pak až článek B, ale já to tak neumim. Článku A jsem se totiž bránila, aby si to náhodou nepřečetl někdo nepovolanej, a pak, to se rozumí, že časem to ve vás vybuchne a je vám to jedno. Jenže pak už nechcete smolit, jak to vlastně začalo, protože je vám to jedno. Prostě jenom chcete napsat, co cítíte teď. Takže sorry, jestli vám to tu smysl nedává, ono ho to někde hluboko má. Jen se mi to nechce zdlouhavě vysvětlovat (teda, to zrovna sedí po tom, co člověk napíše tak monstrózní výlev...)