6. října, so

Dneska sem poprvý seděla v letadle. Bylo to fantastický. Všechno mi to přijde neuvěřitelný. Předevšim potkání nový rodiny a ubytování. Je tu spousta bordelu po předchozích au-pairkách, koupelna je celá plesnivá a taky tucty sekáčů. Ale máme vlastní domek, linka se sporákem a minilednička přijdou vhod. Teplá sprcha byla báječná. Akorát je to tu ušmudlaný a studený, je tu děsná klendra. Vůbec sem nevnímala, jak to vypadalo venku. Bude s tim práce, udělat z toho domov.

9. října, út

V neděli sme vstávaly docela pozdě. A to sem ani nespala. Bylo mi špatně, jak už dlouho ne. Kručelo mi v břiše a jediný jídlo, bylo pár sušenek. Strašně sem chtěla domu. Šílela sem a brečela. Nechápala, kde to sem, co se to stalo, co tu dělám. Nevěřila sem, že tu budu dýl než tři dny. Ráno bylo studený a snídaně pozdní, nijak zvlášť vydatná. Přišel za náma Robert a dal nám nějaký prachy, ať si jdeme jídlo koupit do krámku. Než sme se tam dokopaly, umíraly sme hlady. Odpoledne sme byly v Hemelu nakupovat. Byl to hroznej den. Mrzly sme, bylo nám zle a depresivno. Byly sme na tom s Lenkou špatně. Několik hodin sme v Hemelu čekaly na Liz, protože sme se jí bály zavolat, že už máme po nákupech. Došly nám peníze, takže sme si nemohly koupit nic k jídlu.

V pondělí sme byly prvně v kavárně. Bylo to docela fajn. Hodně věcí na zapamatování, ale člověku se ulevilo, že něco dělá a že mu to jde. Večer sme chtěly poslat nějaký maily, ale Liz nešel internet. Tak sme šly do knihovny a tam sme potkaly Češku, Aničku! A ona prej že tu má pár známejch. Prostě báječný! To nás neskutečně nakoplo. Jedna z těch holek bydlí ve vedlejší ulici u nějaký poloindický rodiny. Jmenuje se Katka, je docela fajn, ale má problémy. Asi ji z rodinky vyhoděj, kvůli těm malejm spratkům. Požalovali matince, co nebyla ani pravda, a Katka neumí anglicky, nemůže se bránit. Je z toho zničená, nechce jet domů. To nechápu, já bych jela hned. Je to tu tak cizí, jako jiná planeta. Úplně jiný lidi, co mě vůbec neznají a přijde mi, že ani kdyby chtěli, nemohli by mě poznat.

12. října, pá

Je to skoro tejden, co sme tady. Uteklo to, ani nevim jak. Katka domu nemusí, sehnala náhradu v Londýně. Mrzí mě, že se dostala do problémů - jednak to musí bejt šílený psycho a navíc bych ji ráda měla za rohem. Anička bydlí sice autem nedaleko, ale na kole je to cesta dlouhá. Potřebovala bych tu potkat víc lidí, kterejm rozumim, když mluvěj. Kde je ten pověstnej malej svět? Kde jsou známý tváře? Brzo by měl do Londýna přijet Mot (kamarád z baletu - pozn.). Nevim, kdy, a pochybuju, že se ozve, ale i tak to vědomí, že někdo známej je na stejnym kontinentě, ohromně pomáhá. Panečku, mít tu internet, to by bylo něco. Nebo aspoň magneťák, to ticho je ubíjející a mptrojka nepomáhá. Co tu asi budu dělat s Áďou, až za mnou přijede? Musí přijet. Jinak umřu. V dubnu šestýho tu budu přesně šest měsíců. Jako by to bylo za chvilku. Mohl by přijet někdy v únoru. Jsem trochu nervní, že nezapadáme do rodiny. Nepatříme k nim. Netlachaj s náma, už se ani neptaj na naše zájmy. Bůhví, jak nás berou. Snad se to časem změní, tohle je trochu zvláštní a nepřehledná situace.

13. října, so

Včera pro nás přišly holky a že pojedeme do Tesca. No, tak sme jely a na semaforu se to stalo. Bouračka! Stály sme na červený a při rozjíždění to Aničce chcíplo. Nějaká ženská do to nás zezadu naprala, že sme nadskočily. Byly sme mimo, nevěděly, co máme dělat. Tak sme vystoupily a chtěly se s ní nějak dohodnout. Anička nechtěla mít problémy a tak  se pokoušela pani vysvětlit, že jestli pani je ok, tak ona je taky ok (výborná angličtina, není-liž pravda?), a že teda pojedeme. Jenže v tu chvilku za tou pani zaparkovali cajti a prej co se děje. Bylo na mně, abych jim vysvětlila, co se tu stalo, protože nikdo jinej nebyl schopnej mluvit anglicky. Nicméně já v tu chvíli taky zrovna neperlila, byl to náš první kontakt s angličanama (vyjma rodinky), a já nebyla na jejich přízvuk zvyklá. Poněkud komická situace, isn't it? Nijak zvlášť sme si nerozuměli, oni cosi povídali, ale my nevěděly, co. Ta pani do toho začala cosi krákorat a oni mluvili s ní. Na konec sme si vyměnili kontakt, Anička se pokoušela dovolat svojí rodině (jejichž auto to bylo), ale nedovolala se. Nicméně cajti byli hodní a ujistili nás, že to nebyla naše chyba a že ta pani to bude muset uhradit. Na Tesco už sme potom vážně náladu neměly. Anička byla na pokraji zhroucení, byla vyděšená a bála se, že bude mít problémy se svojí rodinou. Pozvaly sme holky k nám na čaj a bylo o čem mluvit. Ovšem nejprve nás Anička pozvala k sobě do kvartýru. Povídám, luxus. No ale my si taky nežijeme špatně. Liz nám bude platit účty za jídlo, co jí doneseme.

Dneska sme byly v Hemelu protáhnout nohy a peněženky. Prošmejdily sme pár charity shopů, koupily něco potravin a tak. Byly tam zrovna trhy, na něž sme bohužel neměly čas, holky spěchaly. Škoda. Byla tam tisíc a jedna věc ke koupení a k obdivování. No co. Když je řeč o librách, dneska sme dostaly první výplatu. 80 liber. Bylo dohodnuto 85, ale to už nám je nějak fuk. Na dýškách se to doplnilo a ještě to přesáhlo. Navíc nám Liz platí jídlo a tak tomu podobně. Samozřejmě že máma se na to dívá jinak. Byla sem na netu v Hemelu, poslat nějaký maily. Snad je to trochu potěší. Mě by tu potěšila každá zpráva z domova, každá blbost...

Jsou věci, o kterých jsem se v souvislosti se svým pobytem v Anglii nezmínila, ačkoli bych měla. Prostě patřily do mého života a ať se mi to líbí nebo ne, byly to důležité momenty, věci, záležitosti. Je jich hodně. Bohužel, nepovedlo se mi dostávat se k pc tak často, abych mohla psát běžný deník ze života, a to je nesmírná škoda. Každý den, slovy každý den, se něco dělo. Něco, co mi vyrazilo dech, co mě překvapilo, potěšilo, vytočilo, rozpálilo doběla nebo prostě jen něco, co se stalo a bylo třeba to vzít na vědomí. A je mi jasné, že teď, po čase, si na každý ten detail nebudu moct vzpomenout. Nicméně tuhle kategorii z blogu zatím mazat nehodlám, protože cokoli mě v Anglii potkalo, nelze zapomenout. Každá ta věc mi leží na srdci doteď a bude ležet nejspíš do konce života. Změnilo mě to. Poučilo. Vzdělalo v otázce života. A tak to koneckonců mělo být.

Snad abych začala rozborem svého vztahu k rodině. Mám tím tedy na mysli naši anglickou rodinku, které jsme původně měly dělat au-pairky, ale ono se to tak nějak zvrtlo... Tak předně, nechápu, kde brala naše agentura informace, protože (ale to už jsem zmínila) co nám o rodině řekli, byly žvásty a polopravdy. Že nás už od začátku pěkně zneužívali, to už jsem naznačovala také. Jistě, kdybych zůstala doma, s tím, co jsem uměla, bych neměla šanci získat pořádnou práci. Práci, která by nejen vynášela dobře na živobytí, ale i mě bavila a učila mě novým věcem. Která by mi dovolila vyzkoušet si, čeho jsem schopná, jak rychle se umím učit a přizpůsobovat novým faktům a novým situacím. Jenže ačkoli moje práce "au-pair plus" mi dala hodně, kdyby naše rodina nebyla vyděračská skvadra (a my nezkušené holčičky), mohly jsme si za dobu našeho pobytu vydělat minimálně dvakrát víc. Ovšem to je o penězích. Samozřejmě, z našeho platu jsme vyžily báječně, a nejen to. Nakupovaly jsme jako divé, jezdily na výlety, chodily na salsu nebo do pubu a před vánoci jsem dokonce byla schopná nakoupit veškeré dárky jen z dýšek. Aniž bych sahla do úspor. Dýška, koneckonců, byla na naší práci asi to nejlepší, a je to jeden z důvodů, proč už se ani trochu nebráním brigádě v pohostinství. Vím, že se to dokáže hodně vyplatit. Nicméně člověk si rve vlasy, když si počítá, kolik peněz mohl mít navíc, kdyby nebyl blb. I když si pořád říkám, že peníze nejsou všechno...

Jenže mluvím-li o vydírání naší rodinou, nemyslím tím ani tak ty finance, i když to samozřejmě má velkou váhu. Mluvím o tom, kolikrát jsme s Lenkou musely jít pěšky do práce nebo z práce, když si Liz nebo některé z jejich dítek "vypůjčili" kolo a nevrátili ho na původní místo, nebo ho prostě rozbili. Ani je nenapadlo zajímat se o to, jak se my máme dostat do práce. Že rozflákali kola, na to jsme většinou přišli až ráno, protože nám to samozřejmě nikdo ani neřekl, a omluvy jsme se nedočkaly. A že by to třeba nechali spravit? Pche. Opravář je na dovolené. To byla typická odpověď. Pán, který nám opravuje tohle, je na dovolené. Pán, který nám dělá dům, dneska nemůže. Liz prostě neregistrovala skutečnost, že opravářů je na světě nepočítaně a že kdyby třeba jen zašla za sousedem, ten by určitě nebyl takové pako, že by neuměl spravit kolo. Zkrátka několik měsíců jsem jezdila s nedotaženou brzdou. Ano, jednou brzdou. Ona totiž prošla rukama tomu Lizinu úžasnému opraváři na kola, který ji tak utáhl, že jsem se málem zabila. A to myslím jen den po tom, co jsem málem vletěla pod kola autům na silnici, protože mi nikdo neřekl, že je ta brzda povolená a nebrzdí. Musela jsem hodit smyk, abych se zastavila. No ale dobře tedy, pan opravář ji utáhl, jenže nadoraz, a tak mi absolutně brzdila kolo. Nadřela jsem se jako nikdy, i když jsem jela z kopce nebo na rovince. A tak, jak říkám, mi ji jeden člověk musel sundat, protože se ošoupávala. Od té doby jsem tedy jezdila jen s jednou brzdou, která se potom ovšem uvolňovala čím dál tím častěji. Jednou mi vypadla úplně, ale protože se nenašel jediný chlap, který by se v tom vyznal (co je to proboha za zemi???), opravila jsem to sama. Nevím jak. Prostě jsem věděla, že jestli to nespravím, zabiju se. A tak jsem se v tom hrabala tak dlouho, dokud to zase nezačalo brzdit. Což byl také jeden z momentů, kdy jsem si sama sebe vážila jako nikdy předtím a jsem na to řádně pyšná.

Venčení psů. Dobře, nesnáším psy, kteří neposlouchají, slintají, smrdí a skáčou na vás se zablácenýma nohama. Ti naši dělali tedy jen to první a poslední, ale bohatě to stačilo. Praní oděvu po setkání se psy nám ovšem už ani nepřišlo divné. Šest měsíců jsme jezdily bez blatníků na kole, takže pokud jen trošku zapršelo (což, uvážíme-li, že jsme se vyskytovaly v Anglii...), konalo se velké praní. Proti venčení psů jsem taky nějak nic neměla. Byla jsem ráda, že se po ránu projdu, a většina z našich psů (kromě Dylana, který měl sílu buvola) byla ovladatelná. Taky to znamenalo čas pro sebe. Odreagování na místě, kde nikdo jiný není, snad kromě dalších pejskařů. Ovšem také to znamenalo, že přijdu o hodinu a půl později do práce, tudíž tam bude nepořádek, z ranního úklidu nebude hotové nic a patrně budou všichni nervózní, protože Liz se málokdy obtěžovala zavolat jim, že se s Lenkou zpozdíme, protože venčíme psy. A hlavně ani nám to nikdy předem neřekla, což bylo právě to, na co jsem si stěžovala. Nikdy jsme nevěděly, co přijde. Ráno jsme se vzbudily a našly třeba cedulku, že máme vyvenčit psy. Nebo že má jít do práce jen jedna. Nebo tam nebyla naše kola, protože si je ti parchanti (já už se o nich prostě jinak vyjadřovat nemůžu) vzali do školy, kterou mají dva bloky od domu, a tam je zamkli. Takže prostě další túra do práce pěšky.

Čas od času po nás Liz chtěla, abychom poslaly nějaký mail nebo jí vytiskly nějaké menu, nebo ho stvořily. Snad se tomu dá říct i marketing, protože třeba Vánoční menu bylo čistě naší prací, Valentinské dokonce mojí, také jsme pro kavárnu vyráběly vouchery a další věci, na které si ovšem Liz platila nehorázně drahé manažery. Párkrát nám dokonce vysloveně hodila na krk jejich práci, jako třídění účtenek z nákupů a podobně. Brady nám padaly až na zem, ale na druhou stranu to bylo takovým zadostiučiněním. Důkaz, že manažeři stojí za zlámanou grešli. A nejednou nám kolegové z práce opakovali, že my dvě bychom byly lepší manažeři než kdokoli z těch študovaných.

Takže jakobychom i bez toho neměly spoustu práce, stokrát týdně jsme dělaly drobné i větší laskavosti, za něž jsme se nedočkaly ocenění, a když, tak jen do doby, než přišla další laskavost. Ano, občas nám do ruky vstrčila Liz nebo Robert pár liber navíc za to, že jsme jim pomohli, ale ani z toho neměl člověk takovou radost, protože cítil, že si té jeho práce nevážejí. Že finanční ohodnocení je tak nějak málo. Člověk by to pro ně třeba rád udělal zadarmo, kdyby je měl rád, nebo kdyby mu alespoň ze srdce poděkovali. Ale to možná chci moc. Angličani a upřímnost? WTF?

Za těch pár měsíců, co žijeme v Anglii, jsme si udělali několik neopomenutelných přátel. Jsou tak neopomenutelní, že jim zkrátka nemohu nevěnovat alespoň krátký článek v této kategori. Patří k našemu životu, trávíme s nimi poměrně hodně času a podnikáme nejrůznější akce a výlety. S některými si rozumím méně, s jinými více, některé ani neznám já, jen Lenka se s nimi stýká kvůli společnému zájmu v náboženství. Všichni ale vlastně máme něco společného, a to je odloučení od domoviny.

První člověk, kterého jsme potkaly, je Anička. Je to na pohled milá třiadvacetiletá slečna, tmavé oči a vlasy, pusa od ucha k uchu. Když se usměje, směje se jí celý obličej, a to se mi na ní líbí. Od té doby, co přišly s Lenkou na to, že jsou vlastně obě křesťanky, tráví spolu čím dál tím víc času v kostele a při modlitbách. To se mě netýká, a tudíž se z ní stala Lenčina kamarádka. Ale nevadí. Časem jsem přišla na to, že s člověkej jejího druhu si stejně málo rozumím. Naše životní postoje, názory, vkus i druh humoru se naprosto zásadně liší a někdy je těžké se domluvit. Nicméně působí mile, hodně, mateřsky a vesele, dokud nedojde na výměnu názorů.

Anička nás seznámila s Katkou z vedlejší ulice. Neměly jsme ale čas se s ní nějak sblížit, dostala se do problémů a musela odejít k jiné rodině, v jiném městě. Škoda, byla to docela milá holka. Naprostý flegmatik, se kterým nebyla dvakrát zábav, ale to se není čemu divit - měla k chmurám důvod, když ji děti neposlouchaly.

Díky Katčinu odchodu jsme ovšem poznaly Natálku, která zaujala její místo v indo-anglické rodince. A to už byl prosím člověk mého typu. Ulítlá na černochy a všechno přírodní, umělecky založená čerstvá dvacítka z Karlových Varů. Obyčejně neobyčejná holka, která si na nic nehraje a nebojí se pořádně si zanadávat. Nevídaly jsme se zkraje právě každý den, ale o víkendech jsme pak začaly jezdit do Londýna na nákupy, což pokračuje do teď. A nejen tam, ale i třeba do kina v jednom městečku, které nevím, jak se píše. Mám si toho s ní hodně co říct. Doufám, že se za ní o prázdninách budu moci vydat a vidět ji na scéně. Účinkuje totiž v divadle, a to už je co říct :) Nehledě na to, jak hezky maluje, plete a že její nejoblíbenější malíři jsou Frída a Vermeer, kápla mi takříkajíc do noty, hlavně svou povahou a přístupem k věcem. Naprosto bezproblémový člověk, spravedlivý, ohleduplný, vzdělaný, nenamyšlený... ajajaj. Prostě perfektní :)

Přes Aničku jsme také potkaly Petru, kterou mám taky moc ráda. Bohužel bydlí až ve Watfordu, ale vídáme se teď docela často díky lekcím salsy, kam chodíme. Jako Naty, i ona měla nedávno narozeniny, a tak jsme slavily. Baštím její moravácký přízvuk a nezvykle hluboký hlas, ke všemu je to ohromně vtipný člověk, který se ničím moc netrápí a umí si užívat života. Pohodová holka, s níž snad někdy budu moci trávit víc času.

A. a L. potkaly v kostele Tomáše. Říkáme mu suverén. Je to chlapík, kterému je něco přes třicet, je užvaněný, je s ním zábava a jako já má rád dvojsmysly (i když narozdíl ode mě to s nimi drasticky přehání i v chvílích, kdy o to nikdo nestojí). Škoda jen, že se při konverzaci právě v tomhle musíme omezovat. Anička dvojsmyslům nehoví a málokdy je pochopí, natož aby jí přišly vtipné. Tomáš žije v Londýně už šestým, či dokonce sedmým rokem, což z něj činí cenný zdroj informací. Také nás seznámil s další spoustou lidí, vydělává slušné peníze, takže je za vodou a hodně do pohody. Mluvit s ním je ovšem spíš jako mluvit s holkou. Bydlí totiž s několika holkami, a tak ví o dámských věcech snad i víc než já sama. Tyhle jeho znalosti ovšem bývají na škodu. Žádnou holku moc nenadchne zženštilý týpek, který ji poučuje, jak se zbavit uhrů. Ale jinak je to pohodový člověk, majitel pravého skotského kiltu a ministrant.

Tomáš č. 2 a Radim jsou dva super kluci, které nám představila Petra. Strávili jsme spolu jen jednu sobotu v Londýně, ale stálo to za to. Byli jsme bruslit a v hospodě a hlavně s Tomášem jsem si perfektně rozuměla. Je to někdo, s kým bych mohla trávit čas pořád. Srandista, pohodář, dvojsmyslář, líbí se mi jeho hudební vkus a řekl o mě, že jsem správně úchylná, čímž si mě v podstatě získal :D

Dlužno dodat, že s Radimem jsme ke konci pobytu trávily času hooodně. Téměř pořád u nás byl na návštěvě, i u nás přespal. Jezdili jsme do hospod, na výlety a podobně. Dívali se na video. Je to moc fajn kluk, i když to asi není někdo, s kým bych si zrovna já nejlépe rozuměla.

To je z přátel a kamarádů tak všechno, ještě tedy máme spoustu známých jako rodiny našich kamarádek, kamarády kamarádů, prodavače ze Sparu nebo Nisy a podobně. Ale tam toho není moc co psát, takže to jen tak na okraj. Tečka.

Stale se jeste zasmejeme nad prvnim informacnim dopisem od nasi agentury. V jeho zahlavi se skvi mala poznamka: "Divky mohou byt pozadany, aby obcas pomohly v kavarne." Pro ty z vas, kdo nerozumi, nase rodina vlastni maly podnik. Jmenuje se to Woody's cafe, oni tomu rikaji restaurant a podle me je to pizzerie s kavovarem, ale to mate jedno. Vtip je v tom, ze nas agentura upozornila, ze obcas, kdyz bude plno, nas mozna poprosi o vypomoc jako oskrabat brambory, nastrouhat mrkev a tak. Fakta jsou ovsem takova, ze jsme v kavarne kazdy den nezavisle na tom, jestli je nebo neni plno, brambory anglicani neloupaji a na mrkev mame mixer.

 Nase pracovni doba je vcelku prijemna. Kazdy den mame sest pracovnich hodin, coz vetsinou znamena 9-3, nekdy 3-6, Lenka to ma komplikovanejsi, protoze v pondeli nepracuje kvuli kurzu anglictiny, a tak ostatni dny dohani hodiny. Kdyz zrovna po ranu nevencime psy, ceka nas dvacet minut jizdy na kole {coz v zimnim destivem pocasi neni prave nejlepsi cast dne} a pak uz kavarna se vsim vsudy. Kdybych tu mela vypisovat, co vsechno v kavarne delame, sedela bych tu hodne dlouho a ani bych si na vsechno nevzpomnela, ale tak dobre, pokusim se, abyste vedeli, co by vas tak mohlo pripadne cekat. Zpocatku jsme pracovaly jako uklizecky. Rano zapnout horkou vodu, kavovar, mycku a topeni, zamest a vytrit podlahu, vylestit vitriny s dorty a salaty, vycistit toaletu parni cistickou, vynest odpadky, vytahat nabytek na terasu {pokud zrovna z nejakeho duvodu neprsi}, utrit stoly, zlikvidovat neporadek po predchozim veceru {vecerni brigadnici jsou na nic}, uvest zkratka kuchyni a celou kavarnu do stavu cisteho a samozrejme ji v tom stavu po cely den udrzovat. To delame ostatne i ted, jen se k tomu pridaly i dalsi veci. Prijde-li nekdo s nakupem, je zapotrebi ho roztridit do lednic a polic, kam co patri. V prubehu dne rolujeme pribory do ubrousku a ujistujeme se, ze kuchari maji veskere kuchynske nacini na dosah ruky a funkcni. Velkou cast nasi prace tvori "preping", cili priprava vseho, co se ten den bude potrebovat - orestovana zelenina, houby a ruzne druhy syra pro pizzu, priprava salatu a testa na crepy {neco jako omeleta, ale plni to treba spenatem nebo fazolemi}, peceni domaciho chleba k polevce nebo pizzovych zakladu, ruzne omacky, bylinkove maslo, domaci limonady, mlecne koktejly, horke ovocne napoje atd atd. Kazdy den je diky tomu jiny, protoze pokazde je zapotrebi neco jineho a take pracujeme s ruznymi kuchari. Pokud zrovna zadny kuchar neni "na sklade", muze se stat, ze i samy pripravujeme pizzu pro zakazniky, casto delame drinky jako treba kavu a kapucino, servirujeme dorty nebo jidlo obecne a podobne. Neustale se neco ucime a hlavne se ve vsem zdokonalujeme. Tak napriklad moje kapucino a pizzova omacka jsou mezi zamestnanci vyhlasene a Lencin domaci chleb? To se srdce smeje. A obe uz jsme dokonce pekly i dorty, takze ten cely pobyt ma rozhodne nejaky efekt :] Samozrejme nesmite zapominat, ze pri tom vsem je po cely den nasi starosti nadobi a cistota kuchyne, coz je nekdy poradny zahul, zvlast s Kim, kucharkou, jejiz neporadnost nezna mezi.

Nasim spolupracovnikum jsme daly prezdivky, protoze o nich casto mluvime primo v kavarne a nechceme preci, aby vedeli. Tak treba "cukrarka", to je Valentina. Rumunka, o niz jsme si mesic buhviproc myslely, ze je z Italie. Je to mila osmadvacetileta slecna {vypada na mnohem min} snede pleti, ma tmave vlasy stredni delky, hnede oci a velmi tichy hlas. Za cukrarku jsme ji oznacily proto, ze je to prave ona, kdo pece vsechny ty vynikajici dorty, co v kavarne prodavame. Umi to sice i jini, ale Valentina je rychlik a jeji prace vzdy vypada profesionalne. Je to renesancni osoba, kuchti polevky, pece kolace, dela omacky, kdyz je potreba, serviruje. V anglictine je asi nejlepsi z nas vsech, ale spelling nic moc. Zpocatku jsme ji s Lenkou moc nemusely, ale prisly jsme na to, ze je s ni nekdy i poradna zabava, hlavne kdyz se drbe. Jen mi na ni vadi, ze ma porad co delat a ve vsem je skvela, takze mne nekdy zbyde jen stat se zalozenyma rukama a koukat.

"Kuchar", to je Ekrem. Turek tmavych oci a huhnaveho hlasu, kteru je pomerne handsome a je s nim neuveritelna zabava, hlavne kdyz se nudi. Je to nejmilejsi osoba, kterou jsem tu poznala a kazdy den s nim je bajecny. Kdyz s nami neco je a mlcime, porad se pta, jestli je vsechno v poradku, co je s nami a jak se mame, a snazi se nas rozveselit. Je to poradkumilovny clovek, zaprisahly kurak a vasnivy zastance objimani :] Vzdycky  nam pomaha, ma vytribeny hudebni vkus {Nickelback for example} a umi nekolik triku, nad nimiz si lameme hlavu, co jsme prijely - jako treba s olivou. Akorat vecne nema kredit.

Krome Ekrema nam vyvaruje Kim, tedy "kucharka". Je to energicka stihla Britka o zhruba ctyriceti letech veku, blonduna, se kterou se clovek nenudi. Jekmila zacne neco vypravet, je legrace. Obcas se podivuje vecem, ktere mne prijdou zcela bezne a nezajimave, a kdyz se smeje, hyka. Prace s ni byva zahul, je totiz neuveritelny bordelar a pokud je na place, neni kam se hnout. Vytaha z lednic vsechny ingredience, polevky a zeleninu a odbiha od jedne veci ke druhe. V zivote po sobe neumyje kastrol {no dobre, jednou ho umyla}. Obcas nas vozi domu, kdyz jsme bez kol. Je v kavarne jedina, od koho slysime poradnou anglictinu a treba ja nechapu, proc ji Ekrem nema rad.

Katia neboli Kate je Polka. Kdyz se usmiva, maji dobrou naladu vsichni, ale jakmile je nastvana, je to zle. Kdyz zacne mluvit o tom, co ji stve, nema nikdo sanci neco rict, protoze se rozjede a neni k zastaveni. V anglictine seka jednu chybu za druhou, ale mam rada jeji hlas a krom toho se dorozumime i polsko-cesky. Komunikace s ni je asi nejlepsi, stvou nas presne ty stejne veci. Jeji odevni a hudebni vkus naprosto nesdilim, ale ma prima pritele, kteremu polsky rozumim vic nez ji. Kate je nase servirka, coz ji dalo i prezdivku, a dela to vyborne. Nikdo se ji nemuze rovnat. Manazerka se ji snazi vystvat a delat servirku misto ni, ale ma to marne, ani za nic ji to nejde jako Kate. Hlavni rozdil je, ze Kate mame vsichni radi. Nejlepsi je, kdyz se smeje nebo jak se tvari manazerce za zady. To me vzdycky rozesmeje.

To je ze stale roty vsechno. Mame jeste vecerni a vikendove brigadniky, ale s temi se nepotkavam, takze o nich prakticky nic nevim a tudiz neni o cem psat. Obsazeni se meni, pro me nejlepsi den je pondeli, kdy jsem v praci bez Lenky, a tak mam sanci poklabosit v anglictine. Ovsem takovy ctvrtek taky neni k zahozeni, to neni v praci manazerka. Mimochodem, kdyz uz jsem zminila ty prezdivky, tehle oblude rikame velbloud nebo tava po slovensky. Ne, ze by s timto casto opomijenym tvorem mela neco proporcne spolecneho, ale jmenuje se Pamela. Tak ji rikat nemuzeme, pravetak jako "manazerka", tomu by mohla rozumet. A proc zrovna velbloud? To prislo nejak samo. Lenka o ni mluvila s Ekremem, prerekla se a oznacila ji za "Camelu". No a tady to mate. Kdyz pominu, ze jsem se tomu tehdy asi dve minuty histericky smala a Ekrem se me ptal, jestli jsem blazen, diky tehle situaci ma ta odporna osoba prezdivku, takze to za to snad i stalo. Ubohe zvire hrbate.

A jako uplnou tecku {i kdyz ne prave milou} jeste zminim Kevina, naseho druheho manazera. Je to plesoun a jedna z nejvetsich ***** pod sluncem. Nastesti ho vidime jen velmi zridka, protoze i pres svoji nehoraznou vyplatu dela pro kavarnu velke houby, slusne receno. Ovsem i tak mi ten ulisny usmev vzdy vhani do zil chut hodin po nem rajce. Pokud mozno solidne nahnile.

Tak a ted uz znate vsechny jmenem a neco malo o nich vite. Snad se casem dostanu k tomu, abych vam je vyfotila, pravetak i nasi kavarnu. Ale jak se znam, to driv v Anglii zacne snezit.

Asi takhle. Nase predstavy se znacne lisily od reality. Puvodne jsme ani nevedly, ze Liz, nase zamestnavatelka, ma manzela. Vypadalo to jako ze zije sama se dvema kluky. Ale jak uz jsem v uvodu predestrela, realita se znacne lisi od nasich puvodnich predstav.

Liz je bleda pani, jejiz vek nam zustal utajen a my ho nejsme schopne odhadnout. Ma uzky oblicej s casto zvednutym obocim, vrascite celo, modre oci s vyrazem blazna a sede vlasy nosi sepnute na temeni hlavy velmi ledabylym zpusobem. Neni moc vysoka, zato je hubena az hruza. Nosi svetry, v nichz by se blecham jiste libilo a vubec jeji oblibeny butik se podle me jmenuje "Smetiste vede" nebo "Popelnicova moda". Obcas si oblece saty, z nichz bychom doma strihali hadry na okna a uplne nejzajimavejsi cast jejiho satniku jsou bile holinky s barevnymi kvety. Nosi je i kdyz je sucho a nezavisle na tom, co ma zrovna na sobe. Nevim, jestli se tomu stylu da rict lezerni, umelecky nebo hippie, evidentni ovsem je, ze tahle osoba toho moc o vkusu nepobrala, at uz je ji let kolik chce. Je to na pohled mila osoba, nicmene po delsi dobe vam dojde, ze toho moc nepobrala o nicem. Nekdy s nami mluvi jako bychom byly z Madagaskaru a ne z Evropy, nic si nepamatuje a ma neustalou tendenci neco menit, "vylepsovat" a "usnadnovat". Pravda je takova, ze tim akorat vsechny stresuje, vytaci a vsechno komplikuje. Neni divu, ze ji nikdo nema moc v lasce. Au-pairky, zamestnanci, dokonce ani jeji vlastni rodina.

Robert je mily osmahly chlapik, puvodem Ital, tudiz ma pochopeni pro nasi neznalost jazyka {s cimz maji rodili Briti problemy} a kdyz necemu nerozumime, umi nam to vysvetlit jinak. Je to typicky priklad dospelaka, ktery nezapomnel byt ditetem. Pokud ho uz vidime, je s nim zabava, prijemne si popovidame, zkousi na nas ruzne srandicky, chce se ucit na kytaru a jeho nejoblibenejsi hra je Kent. Vetsinu tydne travi v Londyne, pracuje tam jako klenotnik. Ma pupek a pod nim spadle dziny, do nichz si ledabyle zastrkava kosili. Neboji se pouzit sproste slovo a narozdil od Liz mu prijde zcela normalni a v poradku, kdyz ho pouzije nekdo jiny. Mam ho rada, je s nim zabava a vzdycky ho rada vidim.

Sebastian je cerstva osmnactka, vypada ale na mnohem vic, coz zpusobuje, ze ja a Lenka si v jeho pritomnosti pripadame jako male holky. Vidame ho jen velmi vyjimecne, bydli na koleji a domu jezdi jen jednou za par tydnu na vikend. Zezacatku se k nam choval prehnane dospelacky, coz ale bylo prijemne videt, protoze vetsina anglickych deti jsou nevychovani zmetci {alespon vsechny deti, ktere jsem videla}. Casem jsme ale potkaly i jeho svedskou pritelkyni Eriku a v jeji pritomnosti se odporne predvadel, cimz kazil nejen zabavu, ale i naladu k hovoru. Ziskat si jeho naklonnost by bylo mnohem snazsi, kdybychom mely s Lenkou lepsi znalost anglictiny. Prijde mi, ze to je ten duvod, proc se na nas obcas dival jako na podradne. Proste Brit, neumi mluvit pomalu a kdyz mu nerozumite, radsi mavne rukou nez aby vam to vysvetlil jinak. Nicmene verim, ze by se s nim dalo dobre povidat, kdyby ovsem mel zajem.

Rachel je usmevava sestnactileta slecna, kterou jsem ze zacatku mela moc rada. Ma super uces, vzdycky na nas byla mila a je zabavna. Prijde mi nejdospelejsi z cele rodiny, ma vliv na mladsi bratry, ji narozdil treba od Liz poslechnou, kdyz je okrikne. Nemluvi sproste, nedela trapne vtipy a normalne si s nami povida o rozdilech v nasich kulturach, o svete a o zajimavostech. Bohuzel casem muj pozitivni pristup k ni spise ochladl, protoze nemam rada lidi, kteri mi ani neodpovi na pozdrav a delaji, ze me nevidi, coz uz se u ni stalo nekolikrat. Hlavne ze si me dala do pratel na Myspace...

Michaelovi je trinact a zkraje nas moc nebral. Nicmene uz jsme prisly na par figlu, jak s nim komunikovat. Je to klacek, ktery naprosto odmita poslouchat Liz, naopak z ni ma legraci, krka u stolu, bez varovani si stahuje kalhoty, kdyz ostatni jedi, a pokud ho zrovna nezabavite, dela kraviny. Na druhou stranu mu to pali, je s nim zabava a kdyz ma dobrou naladu, je s nim docela paradni pokec.

Oliver je nejmladsi. Je mu jedenact a ma stejne snedou plet jako jeho otec, diky cemuz vedle sourozencu vypada adoptovane. Cerne vlasy mu padaji do obliceje {rikame mu Emo Kid} a zakryvaji vykulene tmave oci. Nerad posloucha, ale da se pomerne snadno zkrotit. Cuca si palec a chodi so tridy pro zaostale deti, pri jidle si notne vypomaha prsty a maci si rukavy v polevce, nemyje si ruce a ze ma diru na triku, to ho nijak nevzrusuje. Ma problemy s hlaskovanim slov, ctenim a psanim, ale ma srandu z toho, kdyz my neco neumime vyslovit. Nicmene da se s nim mluvit, zvlast kdyz umite hodne karetnich triku nebo si umite dat nohu za krk, ohrnout ucho a podobne silenosti. Je to mily kluk, pokud uz bych nekoho z rodiny Giambrone mela hlidat, pak jeho.

Nase postaveni je jine, nez je obvykle u au-pairs. Moc casu s rodinou netravime, jen obcas u vecere anebo pri zvlastnich prilezitostech jako Halloween. Ale cim vice casu s nimi travime, tim mene si tu pripadame odstrcene. Take nase slovni zasoba a konverzaceschopnost se zlepsuji. Prirozene. Practise makes perfect.

Nekteri z vas, patrne vetsina, jeste nemeli tu cest seznamit se s moji spolubydlici. A protoze od sesteho rijna neodmyslitelne patri k memu zivotu, nemohu ji nevenovat alespon miniautrni kapitolu.

Moje byvala spoluzacka Lenka je drobna slecna, kterou by malokdo tipnul na 16, natozpak na 20, kolik ji doopravdy je. Je to mila usmevava blondynka s velkyma ocima, ktera se neboji zkouset nove vyzvy, i kdyz jak kdy :} Je to stejne jako ja clenka Intelektualniho krouzku, coz je ctyrclena skupinka hluboce intelektualnich lidi, kteri odmaturovali v jeden stejny den z naprosto stejnych predmetu vcetne vytvarne vychovy. Nase mozky sice degeneruji pod vlivem komercnich medii, nicmene porad jsme schopne obcas se bavit nad zajimavejsimi vecmi nez ze si nekdo ulevi u krbu, ktery nasledne vzplane.

Problemy v nasem souziti nevidim. Nedele a pondelky vetsinou travime separovane, Lenka chodi do kostela a prvni den v pracovnim tydnu ma volno. Je to takova protiponorkova prevence a mne to i pomaha pri studiu anglictiny, protoze alespon jeden den travim v praci sama a nemam nikoho, s kym bych se bavila v materstine. Lenka oproti tomu miva problemy, protoze po tridennim vikendu stravenem s nasimi ceskymi prateli miva problemy rozumet. Anyway... V uklidu se stridame a obe jsme pomerne cistotne, takze nehrozi zadne hadky kvuli ostrihanym nehtum na stole nebo drobkum v kresle. Kazda mame vlastni prostor, kde si muzeme vylepovat obrazky nebo plakaty a tudiz se nemusime hadat o vyzdobe naseho bytecku. Pri sledovani televize se domluvime jako normalni dospeli lide a ja se snazim necpat Lence svoji oblibenou hudbu a uvedomovat si, ze ji to mozna nezajima a ze bych si to tudiz mohla dat alespon do sluchatek :] Osobnosti jsme v mnoha ohledech zasadne rozdilne, ale pokud se zrovna nehadame o nabozenskych vecech, nehadame se vubec. Mraky se nad nami nestahuji a pokud se to tak da rict, nase drobne neshody vyvazi spousta situaci, kdy se stoprocentne shodneme. A kdyz uz nekdy ne, dokazeme se alespon dohodnout a delat kompromisy. Koneckoncu o tom to je, ne?

Jeste jsme ani nestacily vstrebat fakt, ze nejsme v Cechach, a uz nam ukazali, kde budeme bydlet. Tak nejprve dvere. Vstupni dvere jsou zpoloviny prosklene a zpoloviny drhnouci. Potrebovaly by utahnout panty, ale ja jsem kutil asi tak jako kuchar, takze se radsi spokojim s tim, ze je musim nadzdvihnout. Predsinka je malicka, je tam jen botnik, vesak, radiator a mop. A taky dvoje dvere, jedny do koupelny a jedny do vlastniho bytecky. Koupelna nas zpocatku poradne vydesila. Byla plna zbytecnych kyblu a hadru a zdi porostle plisni (!). Nedovedla jsem si predstavit, ze bych se sprchy dotkla jen spachtli, natozpak se v ni sprchovat. Nastesti hned druhy den nam Liz, nase nova zamestnavatelka, pomohla zbavit se toho plesniveho problemu, prinesla cistici prostredky a ciste uterky a naopak odnesla vetsinu veci, ktere tam zbyly po predchozich aupairs a zbytecne zabiraly misto. A ze ho tam i tak je docela malo. Nas "apartman", ktery byste zvenku netipli na nic jineho nez na kulnu, ma dve mistnosti. Ta prvni je vlastne kuchyno-loznico-obyvak. Puvodne to byly dve mistnosti, ale z nejakeho duvodu se majitele rozhodli zbourat pricku mezi nimi a spojit je v jednu. Je tam linka se sporakem a minilednickou (ktera neustale priserne hluci a mne z toho hrabe), nejaka ta skrinka s bordelem, televize, kuchynsky stul a par zidli. I jedno kreslo. to je ta kuchyno-obytna cast. A pak je tam ta loznicova, coz je moje postel, skrin na obleceni, vesak na obleceni a jeste jeden kus nabytku, ktery by se dal popsat asi jako nekolik policek spojenych nad sebou. Nebo knihovnicka. No, to je jedno, koneckoncu. Podstatou je, ze vlastne spim v kuchyni, coz me obcas pekne stve, nejen kvuli lednicce, ale taky kvuli jednomu budiku. On to vlastne neni tak docela budik, je to cast naseho Vailantu, diky nemuz mame teplou vodu (i kdyz uz se stalo, ze vypovedel sluzbu, bastard jeden), a tenhle budik silene tika. Ale i pres moji dalo by se rici vybusnou povahu jsem si uz zvykla. Koneckoncu mohou budik a lednicka vadit nekomu, kdo vyrustal v Anglicke ulici? Tezko. Kdo u me doma nekdy byl, snad pochopi. Tady oproti tomu je tichoucko a vetrat si tu muzu jak chci, az na to, ze musim kontrolovat okno, jestli do nej neleze nejaka osminoha potvora. A ze jich tu je pozehnane.

Ta druha mistnost, kterou jsem malem opomnela, je loznicka me spolubydlici, ktera je sice pidi-mini, ale alespon ma pekne obrazky na zdech, spousty vystrizku, ktere tam zbyly po predchozich obyvatelkach. to ja mam na zdi akorat jeden obraz, ktery je tak rozmazany, ze bych se nedivila, kdyby jeho autor ujizdel na drogach.

Zpocatku to tu bylo znacne chaoticke a plne nepotrebnych veci, ale ted je tu docela utulno. Sice na zemi ponekud prekazi matrace, ktera puvodne byla na jedne z posteli, ale alespon se mam na cem valet.

Zkratka, zadna vila, ale je tu docela prijemne a je nam tu docela dobre. Az tedy na nejake ty detaily, o kterych jsem zpravila povolane osoby a tady to tudiz rozpitvavat nebudu. Jeste to neni domov a pochybuju, ze by nekdy mohl byt, ale cim dal vic se s timhle malym zvlastnim bydlem sblizujeme a vubec nas nepali.

Je to zvlastni, jak rychle se da prijit o vsechno, co clovek mel. A jeste zvlastnejsi je, kdyz se toho clovek vzda dobrovolne. Ovsem kdyz je nekdo tak nadseny vsim, co je zvlastni, jako ja... to se potom neni cemu divit.

Pripravy a odjezd si vlastne vubec nepamatuji. V me mysli je to jedna velka seda skvrna, z niz se obcas vynori nejaky detail jako z mlhy. Ja, sedici u kufru, balici. Prijde kote a nechapave se na me kouka. Rozbrecim se. Blesk, sedim v aute, nasi se dohaduji, kde na letisti zaparkuji. Blesk, odbavovani, letargie, mam zaludek az v krku, ale najednou se ve mne neco zlomi a mne je vsechno jedno. Trham sama sebe od vseho, co ke mne patri a k cemu patrim ja. A tohle je asi jedina mozna obrana, jak z toho nezesilet. Nahravala jsem si hudbu do mp3 prehravace a vetsina mych znamych ani nevedela, ze nekam jedu. Myslela jsem na tisic veci a kdyby se mnou nebyla mama, nevyridila bych snad ani jednu. Nastesti vsechno bezelo podle planu a ja poprve v zivote videla mraky shora. A pak se letadlo zacalo stacet na bok a jak probehlo pristani, ani nevim. Sedim v autobuse do Hemelu a ani netusim, co je to za misto a jestli tam na nas nekdo bude cekat a kdo. Netusim, co se bude dit pristich nekolik minut a vubec si nepripoustim, ze taky zitra vyjde slunce a mozna bude i prset.

V Hemelu nikdo necekal, ani za hodinu porad nikdo neprijizdel, ackoli jsme napsaly rodine sms presne podle instrukci hned, jak jsme nastoupily do busu. Lenka se nakonec dala premluvit a zavolala z mobilu. Hluboky hlas nas ubezpecil, ze to mame vyridi, ze cekame. Pristich nekolik minut jsme stravily v desivych predstavach cloveka, kteremu by ten hlas mel patrit. Podle nasich informaci ma nase rodina dve deti, dva kluky, 10 a 13 let. Tezko se snazit predstavit si 13leteho kluka o dvou metrech vysky, v hoperskem odevu. O nejakou tu minutu pozdeji je vsechno jasne, tedy az na to, odkud brala nase agentura informace. Klukum je 11 a 13, to jeste neni takovy rozdil, ale ze ma rodina jeste patnactiletou dceru a dalsiho, 18leteho syna, to uz nam nikdo nerekl. Ti nadanejsi z vas se jiste dovtipili, ze to byl prave ten nejstarsi, kdo mluvil s Lenkou po telefonu. Coz nas uklidnilo. Nicmene hoper to je.

A protoze cim vic lidi, tim vic zabavy {nebo buhviproc}, sdilime nasi rodinu jeste s nemkou na vymennem pobytu a obcas i s prateli, pribuznymi a dalsimi lidmi... Priste vic o nich a nasem domecku, cili bydle.

Prave sem zalozila novou kategorii a jakmile bude cas, zacnu ji vyplnovat, kdyby to snad nekoho zajimalo. Snad uz zitra. Kdyz bude ovsem taky chut. Zatim cest